Rodina je základ státu

Bezesporu nejzralejší a nejzásadnější Sedláčkovo dílo, byť (opět) není bez chyb a lehkých rozpaků. Předně nutno vyzdvihnout, že se konečně jedná o režisérův film se světovým ksichtem. Kamera je vynikající, práce s předkamerovým prostorem komplexní, přirozená a zneklidňující (v kontextu českého film působí scény s umírajícím psem či ohňostrojovou lodí na řece Moravě jako zjevení z jiné galaxie), zvuková stopa není upajdaným doprovodem, ale místy diktuje náladu záběrů. Stále zůstávají platné následující věci: a) Robert Sedláček je zřejmě jediný český filmař schopný natočit film o současnosti jako kritickou satiru, která není trapná, křečovitá či žlučovitá. b) Robert Sedláček je jeden z mála českých filmařů, kteří dokáží propojit autentické vystupování s jistou formou teatrality, takže v jeho filmu koexistuje civilní komedie a psychologické drama. c) To, co Robert Sedláček o současnosti říká, je přesné, uvážené a precizně formulované. Jeho poslední film je nejkomplexnějším pokusem uchopit mezilidské vztahy v krizí zmítané společnosti. To, že sleduje vše z perspektivy rodiny, dodává jeho výpovědi na naléhavosti, přitom však nijak nenutí divákovi hotový názor (a to včetně osoby hlavního protagonisty, který je otazníkem až do konce). V Sedláčkově nazření české liberálně-kapitalistické společnosti je něco skličujícího, přitom do očí nebijícího, něco, co vyplývá z děje přirozeně a nemusí se tomu pomáhat kladivem (pomněme Vorlova miliardářského amoku). Některé scény jsou navíc brilantně postavené a napsané. Jiné trochu vyčnívají a celkový koncept filmu je volnější a bodřejší než zdrávo, což trochu podkopává nohy celistvějšímu ladění. Ale na to sere pes. Po análních sondách do tlustého střeva českého maloměšťáka je tu konečně řez. Takřka sagitální. P.S. Navíc film, v němž provařené ksichty českého filmu hrají jen druhé housle a muziku tvrdí výrazně kvalitnější "divadelní" garda v čele s mrazivě přesným Chmelou a ledabyle perfektním Fingerem. (22.09.2011)

„Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina“ Jako zachycení stavu české společnosti vcelku dobré, scénáristicky nijak komplikované a režijně dobře zvládnuté (jen by mě zjímalo, co si pan Sedláček tolik oblíbil na kamerových jeřábech, a proč je tu tolik „stoupajícíců záběrů) dílo, které ovšem má několik ale. Nevím, možná je to tím, že nejsem žena, natož abych byl manželka tuneláře, ale chování drahé polovičky našeho (ne)hrdiny jsem opravdu nepochopil. Že by jí nic nedošlo? Že by opravdu neprohlédla tak jednoduchou záminku s výletem? Že by ji nenapadlo, že její muž, kterému peníze očividně nikdy nescházely, může mít taky něco na triku, když v poslední době tolik jeho nadřízených skončilo ve vazbě? Byl bych schopný uvěřit tomu, že ji „něco“ zaslepilo… Ale to by mě o tom děj musel jakkoliv přesvědčit. Druhou nadmíru podezřelou věcí bylo pátrání po titulní rodině, především pk závěrečný nablblý policejní manévr a – obzvlášť – nepoužití vrtulníku ve chvíli, kdy by byl sakra zapotřebí. Takové přehmaty z „Rodiny“ dělají jen lepší průměr. (11.06.2012)

Sedláčkova jasná zpráva o dalším konci světa dokonale odzbrojí svojí upřímností a civilností. Předčasná Babia hora budiž polévání dna u strážnických přátel, kdy se u kanystru relativizují hodnoty a definuje štěstí. S cukajícími koutky a hořkou chutí na patru nelze přehlédnout, že v téhle ironické reflexi soudobé společnosti dřímá potenciál stát se za čas kultem jako třeba Ecce homo Homolka.. (25.07.2016)

Robert Sedláček je fakt skvělej. Odprostím se od toho co tu na čsfd prováděl nebo od jeho všemožného prosazování samotnými kritiky. Já jsem chtěl vidět jeho nejnovější film a opět musím říct, že se mu maximálně povedl. Příběh s velice vážným tématem, které je ještě k tomu v současné době v naší zemi neuvěřitelně aktuální se prolíná s typickým čecháčkovstvím a sem tam velice fajnovým průběhem plným vtipů a narážek na společnost a nebo prostě jen tak...do větru. Nevím, kdo jinej lépe vykresluje současnou společnost a jsem rád, že se k tomu někdo opět postavil, protože takové filmy jsou tu potřeba jako sůl. (20.08.2012)

Tentokráte stručně: nevtíravě trefná (civilní) reflexe současné doby aneb R. Sedláček se scénáristicky definitivě našel a režisérsky (téměř) dozrál resp. se opět posunul o další (rázný) krok kupředu a já se již teď (upřímně) těším na další jeho počin(y). S osobním (subjektivním) dovětkem na závěr: v záplavě všech těch (nejen) „Hřebejkovsko-Šabachovských“ vzpomínek na léta (ne)davno minulá (totality), působí toto dílko jako osvěžovač vzduchu Brise. To není výtka směrem k dotyčným a zpochybnění jejich (nesporných) kvalit, ale holé konstatování. A potom, že nejde sáhnout po aktuálním tématu a inteligentně se s ním popasovat. Nedoceněný Robert Sedláček je vskutku mistrný to pozorovatel současné doby a vnímavý divák (si) tohle vše (pro sebe) dokáže poodhalit a (d)ocenit. Až se mu podaří vychytat i těch posledních pár „mušek“, dočkáme se (resp. někteří z nás) silného snímku. Že to přijde, ani na okamžik nepochybuju. Otázkou pouze zůstává, kdy se tak stane. Pokud by i ten zůstal nedoceněný, překvapivé to (pro mě) nebude. Líto by mi to však bylo a to VELMI. p.s. to, co tu předvádí ústřední duo I. Chmela – E. Vrbková, tomu (já) říkám skutečné herectví. Naprosto přirozené výkony, kdy divák nemá pocit, že sleduje film. Nepřemýšlí, co vše mu překáží v plné soustředěnosti, neošívá se v křesle nad jejich (nechtěnou) trapností, přehráváním.... a nechává se (rád) dotyčnými a snímkem samotným vést. Vypadá to zcela jednoduše, ale upřímně, v kolika případech jsme tohoto svědky?! 85% (04.04.2012)