Faust

Největší klad filmu je jeho největší slabinou: kontrapunkt hmoty a ducha, těla a duše. Materialita těla zas a znova geniálně vpadává do jinak typicky sokurovského pomalého uplývání až lyrických klasicistních/ preromantických obrazů. Odporné nafouklé tělo Mefista uprostřed ženské čistoty v úvodu; Markétčina krása postupně končící v záběru vulvy: symbol postupného přerušení rovnováhy mezi duší a tělem a zredukování toho vznešeného v člověku (jeho odrazivost boha) na zvířecí (ne)podstatu. Kdo vnesl do světa rovnováhy duše a těla nerovnováhu a Hřích? Kdo se zřekl trpělivé askeze vědění, kdo vyměnil příslib vědy, stále se posouvající do budoucnosti, za jednu noc s Markétkou? A odpověď je i odpovědí na otázku, proč je tento typicky náboženský výkladový rámec největším záporem filmu: na rozdíl od Goethova veledíla úplně zplošťuje příběh Fausta na manichejský boj duše a hmoty - od těla, hmoty, sexu může vzejít jen Mefisto. Faust už není sebezničujícím hrdinou, jenž ve vědě již všeho dosáhl a jenž se spojí s ďáblem, aby poznal ještě víc, pročež musí poznat i to, co vědě uniká. Nyní je jen netrpělivým a poraženeckým odpadlíkem duchovní práce, který se podvolil touze a na cestě za potěšeními těla skončil ve vyprahlé poušti, která znamená smrt těla i ducha. Sokurovy "Dny zatmění" se také odehrávaly na poušti, ale zde byl směr opačný: oproštění se od špinavé reality vedlo vzhůru... zde se od boha padá dolů. Musí se tedy spadnout i v hodnocení. (28.04.2017)

Můj první Sokurov na plný počet - i přes typickou nekomunikativnost, i přes to, že přetrvává můj pocit, že Sokurov necítí příběh - je mu jedno, nemyslí v linii, ale v barvě. První co mě uhodilo do očí byla podobnost inscenování a exteriérů s Germanovým Je těžké být bohem - že by Barrandov? Sokurov není tak dobrý v mizanscéně, v „gagu“, spíš komponuje výjevy a v rámci nich se zaměřuje na detail a dynamizuje je jím – je to klasičtější způsob než Germanova nezastavitelná mizanscéna. Sokurov obraz významově zahušťuje rozostřováním, deformacemi barev a perspektiv. Druhá věc, kterou jsem už viděl byly interakce postav – nemotorná komičnost jakoby z oka vypadla scénám „nápravy“ vybočeného palce ze Zachraň a zachovej. Dlouho jsem u žádného filmu neměl tak silný pocit, že mě režisér vtahuje, provází, vypráví mi. Je to asi věc střihu, je to úžasná věc – u většiny filmů v poslední době (zejména českých) jsem měl neodbytné myšlenky na to „tenhle záběr točili, aby měli záběr, jak hlavní hrdina kráčí ulicí“ - tohle je ve Faustovi minimalizované. Bizarérie "opic na měsíci" a "homunkulů" byla v prvních Sokurovech přítomná taky. Rovněž odkazy na šílenství Ruska a jeho konfrontace s cizinou, tady podmíněná i cizí produkcí - zvláštní svět. Autor je zjevně po uši Rus, ale musí ven, a zároveň se mu zjevně v Rusku leccos nezdá. Těžko říct, jak "světový umělec" v pokročilém věku, byť stíhaný režimy, vnímá skutečnou realitu dnešní internetovo-instagramové federace. A nakonec: zvuk: Sokurov podbarvuje neskutečně dobrou hudbou, neskutečně dobře vybranou, evokující snad Gounoda, snad Strausse, na konci Prokofjeva. A neskutečně výrazové momenty mixuje s ruchy a řečí - tenhle způsob mi šel hluboko pod kůži. Vybavil se mi nedávno odtrpěný Greenawayův Eisenstein - to byla zas jednou debilní diskoška s the best off. Tady je klasicky napsaná hudba, sama o sobě plně funkční, ale jako podmaz na určitých místech povýšená k přesahu výrazu obrazu. Sokurovou zálibu v ruších tu pak (film mi ani trochu nepřišel ukřičený, jak tu pár lidí hlásilo) suplují hlasy ptáků - hýla slyšeti a podzim na krku míti - ostatně: evokace obecně je tu skvělá. A skvělí jsou herci. Moc rád jsem si na to troufnul. Ps: druhy dil Fausta je v tom zbytecny. Nic mi tam z nej nezbylo - ani z poselstvi ne. Sokurov na tohle nema. (22.05.2019)

Pokiaľ bola Ruská archa odvážny experiment, tak Faust je experiment veľmi bizarný. Hovorené slovo pôsobí až nediegetickým dojmom, akoby sa jednalo o chybu. Obraz pôsobí scudzujúco, akoby sa divák na film nemohol poriadne dívať zaostreným zrakom. Jedná sa o akúsi epizodickú road movie jedným mestom. To uvádza nádherný obrovský celok, ktorý osobne považujem za jeden z najatmosférickejších CGI monumentálnych záberov vôbec a občas si ho budem púšťať len tak pre zlepšenie nálady. Filmom sa tiahne neustále filozofovanie, čiže pre plné pochopenie si treba vziať do ruky aj scenár a pri niektorých frázach sa zastaviť. Oni tie múdra by mohli byť vyslovované aj v absolútne odlišnom filme a znamenali by cca to isté. Od začiatku mi Zeiler pripomínal Ralpha Fiennesa a nechtiac som si to vsugeroval natoľko, že som si to proste až do konca filmu myslel. Holt Voldemort by si s diablom a Faustom tiež mal čo povedať. (08.10.2015)

Naprosto atmosfericky valcujúce spirituálne majstrovské dielo, schopné vybudiť zmysly diváka na najvyššiu možnú úroveň. Faustom sa už predtým inšpiroval hocikto, ale to čo dokázal Sokurov tak to klobúk dole, niečo také sa vidí iba málokedy. Zároveň si uvedomujem, že snímok nemusí sadnúť každému, pretože sa tu popierajú snáď všetky zásady toho, čo robí film atraktívnym pre diváka: dejová linka je ohlodaná až na kosť, veľa naoko nezmyselných dialógov a situácií, slepé odbočky v dejovej linke, ťažko čitateľné postavy... Na druhú stranu treba si uvedomiť, že nejde o klasický film v štýle úvod-zápletka-rozuzlenie, ale že máme pred sebou predovšetkým senzuálny, atmosferický filmový pokrm, v ktorom sa prostredníctvom šikovne volených dialógov zabalených do bizarnej metofory a prostredia plného kontrastov rozoberajú mnohé otázky týkajúce sa života, smrti, túžby po poznaní s cieľom pohrať sa s pocitmi diváka. Diabol tu obchádza okolo hlavnej postavy, ako mačka okolo myšacej diery, našepkáva jej, využíva jej slabiny v podobe túžby po moci, vedomostiach, chtivosti.... Bezpohlavný tvor, z ktorého už len na pohľad ide mráz po chrbte. Všetko podčiarkuje príhodná atmosféra s nádhernými kulisami, ktoré presne demonštrujú stav mysle v obraze (všetko zlé a škaredé je tmavé a zatuchlé, Markétka a všetko dobré je jasné a žiariace). Nakoniec je tu výborná hudba, možno až ambientného typu. Ťažko opísať pocity, ktoré vo mne film vyvolal, ale pozor, ako som sa už zmienil, snímok nebude baviť každého, je to netradičná, svojrázna vec. (01.10.2015)

Přílišná afektovanost hereckých projevů a "ukecanost" mi zkazily intenzivnější prožití bezesporu netradiční a v mnoha ohledech i podnětné adaptace klasické legendy o Faustovi. Přijde mi to o to víc smutné, že mě jinak snímek svým pojetím vyloženě nadchnul a v mnoha ohledech i fascinoval, zejména co se týče postavy ďábla. Ten je zde vylíčen v podstatě jako obyčejný člověk z masa a kostí, co ovládá své okolí zneužíváním jeho strastí a našeptáváním z pozadí, jako intrikán, co díky absenci tradičního morálního cítění zneužívá slabostí okolí a sám přitom zůstává nepoznán v pozadí. Samotný Faust naproti tomu nemá podobu tradičního vzdělance, ale hladového, žíznícího otrhance, co by vědomosti zaměnil za trochu žvance a nějaké to laskání od roztomilé Markétky. Oni ty základní pudy přece jen mají obvykle před vzděláním přednost... I jiné body filmu mají aktuální dosah a tak nějak předpokládám, že po dalším zhlédnutí budou prozatimní silné 3* zvýšeny. (23.10.2012)