Réžia:
Xavier DolanScenár:
Xavier DolanKamera:
Stéphanie Anne Weber BironHrajú:
Xavier Dolan, Anne Dorval, François Arnaud, Suzanne Clément, Niels Schneider, Manuel Tadros, Benoît Gouin, Patricia Tulasne, Monique Spaziani (viac)Obsahy(2)
Částečně autobiografický příběh o sedmnáctiletém homosexuálovi Dolanovi, který začne být
posedlý svou matkou díky jejich bouřlivým vztahům v době, kdy objevuje tajemství dospělosti a
potýká se s prvními vážnými nástrahami života.
Hubert Minel nemá rád svou matku. Sedmnáctiletý mladík jí domýšlivě opovrhuje a vidí jen
nevkusné svetry, kýčovité dekorace a drobky uvízlé v koutku jejích úst, když žvýká. Kromě těchto
iritujících přízemních maličkostí se však na jejich vztahu podepsala také výchova plná manipulace a
zneužívání pocitu viny. Hubert, zmatený a rozervaný milujícím a zároveň nenávistným vztahem, který
ho každý den víc a víc užírá, se prodírá mystériem dospívání obyčejně a typicky. Objevuje krásy
umění, zkouší zakázané, otevírá se přátelům, sexu a společenskému vyloučení.
(oficiálny text distribútora)
Videá (1)
Recenzie (132)
Renesanční umělci nevymřeli. 1) Multifunkční 20letý (!) hezký Xavier Dolan nejenže ve filmu hrál (skvěle) hlavní roli (hraje od svých 15 let), ale napsal si i výborný scénář (v 16 letech!), film režíroval, produkoval (téměř polovinu nákladů hradil z vlastní kapsy) a podílel se i na kostýmech. 2) Některé prvky příběhu mi připomněly vlastní dospívání – a tak jsem čekal, jak mě film osloví, rozechvěje, snad i rozbrečí. Marně. Jako když vás hladí někdo, na kom Vám vůbec nezáleží. Ruce se dotknou, ale mravenčení se nekoná. 3) Tento vlažný dojem z jinak výborného snímku si vysvětluji tak, že autor svůj věk nezapře. Chybí mu dostatečný odstup a trochu větší filmařská dovednost, umožňující předávat vlastní zážitky tak, aby je cítili i ti, kteří příběh neprožili. Záznam vlastních pocitů ještě není uměleckým dílem. 4) Film není primárně o homosexualitě. Je o nezvládnuté výchově, o tom, co udělá s dětmi absence autority v rodině. Specifikem snímku je, že na problém se nedíváme zvnějšku, ani pohledem bláhového či zmoudřelého rodiče, ale prizmatem chytrého a vnímavého teenagera, kterému však přes jeho nadhled a empatii je pořád jenom 16, resp. 20 let. ()
Hubert byl velmi zlý, arogantní, hysterický a sprostý spratek. V šestnácti letech se takto chovat k matce? Ale pravda je, že děti se chovají tak, jak dalece jim to rodiče dovolí. Měl příliš povolenou uzdu a potřeboval párkrá dostat přes hubu... Místo do internátní školy se mu měl věnovat psycholog, evt. psychiatr. Škoda, že nebylo možno proniknout více do jeho nitra, proč cítil až takovou nenávist. Nikdo mi nebude namlouvat že jen proto, že se domníval, že je nechtěné dítě. Víc jsme se v podstatě nedozvěděli. ()
(2x) Ve všech ohledech pozoruhodný a formou zpracování zcela osobitý Dolanův celovečerní debut si zachovává svou výjimečnost především přístupem k zvolenému tématu, které bezpochyby svádí k tisícům dalších a veskrze fádních interpretací, jimž se ovšem tehdy ani ne dvacetiletý začátečník úspěšně vyhnul. Nahlédnutí do nelehké fáze dospívání pubertálního mladíka, hledajícího cestu ke své matce i přes permanentní vyhrocené averzní chování vůči její osobě, nabízí celou škálu definovatelných metafor, narážek a skrytých významů, výborně postihujících soužití dvou zdánlivě neslučitelných jedinců, z nichž ani jeden v zájmu vlastní pravdy nedokáže vyslechnout a pochopit toho druhého. Přecházení od komicky vypadajících žabomyších hádek k psychologicky vypjatým momentům umocňuje cílovou motivaci celého příběhu, uzavřeného jakoby prostým, ale o to více nečekaným setkáním beze slov. Náročný a v rámci dané role maximálně zvládnutý herecký výkon režírujícího Dolana byl byl poloviční bez božské Anne Dorval, doslova koncertující v postavě neurotismem stižené matky, sobecké a milující zároveň, velkoryse odpouštějící i umanutě trvající na vlastních požadavcích, jimiž ubíjí hrdinovo ego. Aniž bychom si to možná zcela uvědomovali, máme před sebou mimořádně vyspělé filmové umění; lyricky dryáčnickou sondu, zamýšlející se daleko více než nad homosexualitou citovým poutem mezi matkou a synem, které může být nenávistné i milující, ale v každém případě neoddělitelné a přetrvávající všechny bouře života. Bez diskuse zůstává fakt, že J'ai tué ma mère náleží k tomu nejlepšímu, co letošní queer filmový festival Mezipatra svým divákům mohl nabídnout. #Mezipatra 2010 ()
Tak už podruhé musím obdivovat tohoto mladičkého a velice schopného režiséra, který se nyní projevil i jako talentovaný herec. Tento snímek mě skutečně oslovil také proto, že sama mám se svou matkou přinejmenším...komplikovaný vztah, s podobnými střídajícími se obdobími klidu a hádek, takže jsem docela chápala, co oba prožívají, ale zároveň jak nemožné někdy je najít společnou řeč. ()
Vyzrálý celovečerní debut frankofonního Kanaďana Xaviera Dolana přivedl do políček filmového pásu onu palčivou nejistotu jinakosti dospívání, kterou posléze tak nešikovně zpovrchnil v (pro jisté kruhy až kultovních) Imaginárních láskách. Kontroverze a mladická snaha odlišit se i pobouřit tu mají podobu místy skutečně velmi drásavého příběhu matky a dospívajícího syna, kteří přes krvavé bělmo averze hledají jeden druhého, a ač si nejsou schopni navzájem naslouchat, pokoušejí se jeden druhému vykřičet svou lásku i nenávist. Bolavý vztah, v němž se těžko dá dohledat viny, který ovšem nutně musí oba brát takový, jaký je...jiné cesty životem není. Otevřenost výpovědi debutujícího režiséra (v jedné osobě i herce), originalita obsahu i formy, nádherná hudba a velmi zajímavé herecké výkony. A navíc neopakovatelná možnost poznat cosi podstatného o queer komunitě... ()
Galéria (42)
Zaujímavosti (6)
- Xavier Dolan napsal scénář filmu ve svých 16 letech. (dwdb)
- Snímek si po své premiéře na filmovém festivalu v Cannes v roce 2009 vysloužil osmiminutový potlesk publika ve stoje. (oje)
- Práva na uvedení filmu byla po premiéře prodána do více jak 20 zemí světa. (Wences)
Reklama