Martin Roumagnac

Tajemný příběh vášnivé, zničující, přesto osudové lásky, která člověka může dohnat až k šílenství, je oslňující poválečnou overturou dvou filmových hvězd – Marlene Dietrich a Jeana Gabina. Jejich vztah, jakkoli bouřlivý a dodnes atraktivní pro mnohé bulvární senzacechtivce, dodává filmu výjimečnou autenticitu i pocit toho, že oba protagonisté ví naprosto přesně, o čem hrají. (10.10.2020)

Tenhle film se nezdá. Začne jako milostné drama lehce nadprůměrné kvality a vyloženě vyčnívá pouze skvostný ústřední pár Gabin + Dietrich. Jenomže to je jenom rozběh; po němž příjde skvělý francouzský noir se strhující femme fatale, protiklady města a vesnice i erotikou peněz. Snímek pak vrcholí výborným soudním koncem a i milovníci noirové tragiky si v samotném závěru pochopitelně příjdou na své. Marlene je v pětačtyřiceti stále úchvatná, herecký výraz jí též nechybí a rozpolcený Gabin skvěle navazuje na své nejlepší role třicátých let. (26.08.2005)

Melodramatický příběh, který se zřejmě o dekádu opozdil s uvedením do kin, nepatří k moderní poválečné francouzské kinematografii. Místo Gabina si dovedu představit L.H. Strunu a místo Dietrichové kteroukoliv dcerušku pana velkouzenáře. S velkou pravděpodobností by to nezanechalo žádnou stopu na kvalitě snímku. Režijně nezajímavé, s odtažitými hereckými výkony a příběhem hodným červené knihovny si nemůže toto ospalé dílko dovolit se postavit mezi své kolegy, francouzské poválečné filmy. (30.08.2019)

Martin Roumagnac patří k filmům, o kterých se toho napsalo a namudrovalo mnoho. Atypický je už proto, že se jedná o jediný francouzský film Marlene Dietrich. Dále je to poválečný návrat Jeana Gabina. Dietrich a Gabin se poznali za války v hollywoodské francouzské kolonii. Ona už začátkem 40. let natočila americký film s René Clairem a celý život vnímala Francii jako svůj vysněný domov. V Německu po roce 1930 existovat nemohla, v USA prožila vrchol kariéry, ale ve Francii se rozhodla prožít závěr svého života. Jako dospívající milovala svou učitelku franštiny, ve frančině nazpívala mnoho skvělých písní. Tak proč ta nespokojenost doprovázející Martina? Globální důvod je prostý. Do širší distribuce v USA se film dostal pod názvem The Room Upstairs až v roce 1948, tedy až po americkém comebacku Dietrich ve filmu Zlaté náušnice. Kopie byla o půl hodiny kratší z důvodu pohoršení Catholic Legion of Decency a místní publikum nezajímalo sledovat svou dávnou německou hvězdu v roli australské femme fatale na francouzském venkově svádějící zedníka. My se ale můžeme nad podobnými banalitami povznést. A litovat, že nemáme k ruce překlad původního románu Pierre-René Wolfa z roku 1935. Znalci kariéry Marlene Dietrich si filmu naopak velmi cení a řadí jej po bok takovým báječným zážitkům jako bylo ve 30. letech Pokušení nebo v 50. letech Monte Carlo, protože formulka všech těchto filmů je nápadně podobná a přesto má každý svůj originální přístup. Marlene Dietrich jako nadmíru atraktivní žena s tajemstvím je totiž ideální partnerkou na celý život. (10.10.2020)

No konecne si porozumiem aj s vystudovanymi filmovymi teoretikmi - elitarmi. Vo filme som totiz objavil integralnu absenciu profundalnych filozofickych paradigmat, dalej tam bola aj frustna interpretacia behavioralnych predispozicii singularnych charakterov. No a okrem toho som vo filme objavil aj take zakodovane odkazy a skryte inotaje, o ktorych nema najmensieho tusenia nielen herci , ale ani reziser : 6 % (05.01.2020)