Martin Roumagnac

Jedná se o první Gabinův povalečný film (po pobytu v Holywoodu a činnosti v odboji.) S Marlene Dietrich byli tehdy partněři a prožívali složitý milostný vztah. Gabin o zfilmování tady toho příběhu dost stál a chtěl si do něj obsadit právě Marlene (taky proto aby mu jako záletnice zustala v Paříži.) Film nakonec sklidil obrovoský neúspěch a zapříčinil Gabinovo šedé poválečné období, které ukončil až úspěšný film Nesahejte na prachy v roce 1954. . Ani Dietrich ve svých pamětech nevzpomíná na tento film dobře. Podle mě je úměrný době vzniku, místy bych klidně tipoval, že je o pět až deset let mladší. Diváci před sedmdesáti lety museli být na podobné filmy zvyklí a moc nechápu co jim vadilo. I výkon mistra Gabina je standardně skvělý a nezaostavá za těmi dřívějšími ani pozdějšími. Ve 21.století už tento film ovšem má své opodstatněné trhliny. Vadila mi hlavně roztahanost v nudné první polovině, kdy jsem pořád marně čekal až se začne něco dít. Dočkal jsem se až v druhé půlce , kdy děj celkem nabral na obrátkách a začalo to být celkem zajímavé. Vše vyvrcholilo závěrem v mém oblíbeném soudním prostředí. I tak se z toho dalo vymáčknout rozhodně víc, některé motivy byly dost nejednoznačné, odbyté či naivní a vyloženě kladnou postavu ve filmu nenajdete. (25.08.2019)

Najít film nebylo snadné. Najít anglické titulky bylo ještě těžší, ale hurá, povedlo se! Takže jsem sehnal vše potřebné a mohl se dívat. Ale až tak mě to nezaujalo. Samotný příběh není úplně špatný, ale je všemožně rozvleklý a i když to spíš zaujme, nudné chvíle tu jsou a jsou dost dlouhé (nebo se tak aspoň zdají). Gabin a Dietrich hrají výborně, o tom žádná, i ostatní herci jsou celkem dobří, ale čím více se film blíží ke konci, tím více mě nudil. Ani ten soud mě tolik nezaujal. Naštěstí, závěrečná scéna byla celkem dobrá. 3* (27.05.2018)

No konecne si porozumiem aj s vystudovanymi filmovymi teoretikmi - elitarmi. Vo filme som totiz objavil integralnu absenciu profundalnych filozofickych paradigmat, dalej tam bola aj frustna interpretacia behavioralnych predispozicii singularnych charakterov. No a okrem toho som vo filme objavil aj take zakodovane odkazy a skryte inotaje, o ktorych nema najmensieho tusenia nielen herci , ale ani reziser : 6 % (05.01.2020)

Martin Roumagnac patří k filmům, o kterých se toho napsalo a namudrovalo mnoho. Atypický je už proto, že se jedná o jediný francouzský film Marlene Dietrich. Dále je to poválečný návrat Jeana Gabina. Dietrich a Gabin se poznali za války v hollywoodské francouzské kolonii. Ona už začátkem 40. let natočila americký film s René Clairem a celý život vnímala Francii jako svůj vysněný domov. V Německu po roce 1930 existovat nemohla, v USA prožila vrchol kariéry, ale ve Francii se rozhodla prožít závěr svého života. Jako dospívající milovala svou učitelku franštiny, ve frančině nazpívala mnoho skvělých písní. Tak proč ta nespokojenost doprovázející Martina? Globální důvod je prostý. Do širší distribuce v USA se film dostal pod názvem The Room Upstairs až v roce 1948, tedy až po americkém comebacku Dietrich ve filmu Zlaté náušnice. Kopie byla o půl hodiny kratší z důvodu pohoršení Catholic Legion of Decency a místní publikum nezajímalo sledovat svou dávnou německou hvězdu v roli australské femme fatale na francouzském venkově svádějící zedníka. My se ale můžeme nad podobnými banalitami povznést. A litovat, že nemáme k ruce překlad původního románu Pierre-René Wolfa z roku 1935. Znalci kariéry Marlene Dietrich si filmu naopak velmi cení a řadí jej po bok takovým báječným zážitkům jako bylo ve 30. letech Pokušení nebo v 50. letech Monte Carlo, protože formulka všech těchto filmů je nápadně podobná a přesto má každý svůj originální přístup. Marlene Dietrich jako nadmíru atraktivní žena s tajemstvím je totiž ideální partnerkou na celý život. (10.10.2020)

Tajemný příběh vášnivé, zničující, přesto osudové lásky, která člověka může dohnat až k šílenství, je oslňující poválečnou overturou dvou filmových hvězd – Marlene Dietrich a Jeana Gabina. Jejich vztah, jakkoli bouřlivý a dodnes atraktivní pro mnohé bulvární senzacechtivce, dodává filmu výjimečnou autenticitu i pocit toho, že oba protagonisté ví naprosto přesně, o čem hrají. (10.10.2020)