Treme

Někteří přišli o rodinu, jiní o střechu nad hlavou, nepřišli ale o chuť žít, protože duši New Orleans nezabije ani hurikán. Fandové The Wire si v Tremé budou nejspíš připadat jako doma, nejen proto, že Bunk, Lester a pár dalších se tu objeví v nových rolích, ale především proto, že rukopis Davida Simona je tak patrný. Ať už co se týče (pro někoho dost možná nesnesitelně šnečího) tempa či pravidelně propíraných témat (korupce, nevěra), přesto se nejedná o nějakou vykrádačku sebe sama, už jen proto, že Tremé klade o poznání větší důraz na vykreslování každodenního života lidí ze všech vrstev spíš než na nekonečný boj představitelů zákona a zločinu. Katrina z některých vyždímala to nejlepší, z jiných zase to nejhorší, a tak jsou policie a zločin i tady nedílnou součástí příběhu, tentokrát ale jenom jednou z mnoha, nikoli hlavním hnacím motorem příběhu. Tím je tady v podstatě ona duše New Orleans, která dýchá z každého záběru, z pestrobarevných indiánských pochodů na Mardi Gras, opulentního jídla, ze kterého se každému správnému jedlíkovi musejí sbíhat sliny, ale především z neuvěřitelné hudební složky seriálu. Ne nadarmo se New Orleans přezdívá kolébka jazzu, a tak je každý díl od sklepa po půdu našlapaný hudebními čísly, na jejichž výběru i výrobě očividně pracoval nějaký znalec, ale hlavně nadšenec. Já bez mučení přiznávám, že jazz není můj šálek čaje, Miles Davis je jinak cca vrchol mých jazzových zkušeností, u takřka omamných hudebních čísel Tremé jsem si však notoval od začátku až do samého konce, počínaje rozjuchanou a nebezpečně chytlavou otvíračkou, která trefně běží na záběry zdevastovaného města. Hudebníci tu mají talentu na rozdávání, někteří herci ještě víc (kupříkladu Annie, která skutečně fidlá sama, narozdíl od takového přesvědčivě předstírajícího Antoina), postavy jsou živoucí charaktery, které není problém si rychle oblíbit (zamiloval jsem si takřka všechny, žel bohu krom postavy nejkrásnějšího indiánského náčelníka Alberta, kterou vyfásnul zrovna můj oblíbenec z The Wire Clarke Peters, ale výjimka potvrzuje pravidlo), a tak se po pouhých třech a půl krátkých sériích s tímhle městem, touhle partou a podmanivou hudbou jen těžko loučím. (09.07.2015)

Nadšené zahraniční recenze nelhaly. Opravdu vynikající záležitost, která se na jihu USA nejen odehrává, ale zároveň způsobem vyprávění odkazuje na jižanskou vypravěčskou tradici. Seriál je postavený na evokaci genia loci New Orleans. Příběh se posouvá pomalým tempem, reflektuje každodenní rutinu a pomalu se zadírá pod kůži. Velkou část zabírají osudy místních jazzových muzikantů, jejichž skladby tvoří hudební doprovod seriálu. (28.10.2011)

Rozhodně netradiční. A o jazzu, mimojiné. Určitě příjemné tempo a postavy všelijaké, úžasně prokreslené, prolínající se a míjející se - ale jsem na začátku, uvidím. Zcela jistě pro náročnějšího diváka a tak trochu fajnšmekra a to já úplně nejsem, takže asi nedocením, ale věřím, že to pro mnohé je lahůdka. (03.02.2011)

Po Pacifiku další hitovka z dílen HBO! Proč se mi TREME tolik líbí?! Může za to dějová linie New Orleansu a osudy obyčejných lidí, muzikantů a ghetta. V seriálu hraje skvělá jazzová, gosspelová a bluesová hudba. Nejde ji nemilovat! A muzikál to není. Jednoduše řečeno tenhle seriál má pohodovou atmosféru jako málokterý a na zpracování je znát přesná režisérská práce! (20.10.2010)

Výtečný seriál. Jednotlié příběhy, ze kterých je utkán, jsou samy o sobě zajímavé a člověka přitom napadne, jak liché jsou zdejší nářky v podobných situacích: "tohle se může stát jenom u nás!" Že se rabuje, že člověka zmlátí bezdůvodně policajti, že mu ukradnou trubku a prodají ji do bazaru, že politici neplní sliby... Stává se to všude a často i ostudněji. Ale všechno je jen cosi navíc oproti tomu, co je zde hlavní: ta muzika! A pak ta atmosféra New Orleans, která zcela přirozeně odolává neštěstí, které se na město přivalilo. (26.07.2011)