Big Eyes

Neburtonovský Burton klouzající po povrchu a ignorující emoce. Tak trochu by se dalo říct, že téměř zazdil solidní námět, ale to by nesměl mít po ruce Christopha Waltze, který svým, místy až šaškovským projevem celý film v pohodě táhl a dělal z něj občas solidní komedii. Jen si nejsem jist, že to bylo Burtonovým záměrem. Naopak u Amy Adams mi přišlo, že to chce mít co nejdřív za sebou a film tak nějak "odchodila". No čekal jsem víc, ale dalo se to. 60% (14.02.2015)

Příběh vypráví o rozvedené matce a malířce Margaret Keane, která po ulicích maluje portréty své malé dcery. Zde se právě seznamuje se šarmantním 'malířem' Walterem Keanem, který se Margaret svým přirozeným kouzlem vloudí do do života a zanedlouho si ji vezme. Zpočátku se vše vyvíjí mimořádně idylicky až do doby, než si její nový manžel 'omylem' přivlastní autorství jejích maleb, na nichž je na první pohled zvláštní a okouzlující to, že namalované postavy mají nezvykle vypouklé a velké oči. Walterovi se díky své obchodní zdatnosti, výmluvnosti a obratnosti podaří udělat ze značky Keane, kterou Margaret všechny obrazy podepisuje, velký kšeft. Ona je tak ale zároveň nucena před veřejností pravé autorství maleb zamlčet. Zanedlouho se ale ukáže, že Margaret nebyla jeho první obětí. Postupem čašu se totiž dozvídáme, že tento chlapík ve skutečnosti není ani malíř a ani ta osoba, kterou si Margaret myslela, že zná. Zhruba prvních dvacet minut filmu je mile, místama až kýčovitě absurdním romantickým portrétem dvou zamilovaných lidí, kteří si s růžovými brýlemi mapují růžovou budoucnost. Poté se ale pomalu přitvrzuje a vypolouvají na povrch skutečné stránky Walterovy rozdvojené povahy, zatímco submisivní Margaret se sama rozhodne podvolit a přizpůsobit Walterovu nekompromisnímu plánu jak zbohatnout. Ke konci filmu to už ale Margaret neunese a spolu s dcerou odjíždí naprosto bez ničeho, daleko od manžela, kdy později na to posbírá veškerou odvahu a veřejně řekne pravdu; že její manžel je jen sprostý lhář a že kvůli strachu se podvolila k tomu, aby její malby považoval za své. Takhle veřejné ponížení ale Walter samozřejmě neunese. Stojí si totiž za tím, že obrazy patří jemu a tak přijde na řadu soud, kde to na první pohled vypadá na nerozřešenou situaci do doby, než jsou oba, už dávno otráveným a vyčerpaným soudcem, přinuceni malovat a prokázat čí malby opravdu jsou. Fantastický film. - "I believe that you can see things in the eyes." (17.02.2019)

Oceňuju Burtonovu snahu pojmout film vizuálně konečně maličko (maličko!) jinak a obsadit nové herce, ale příběh i jeho konstrukce jsou opět strašně nepromyšlené (a musí si pomáhat banálním vypravěčem) a já se víc a víc utvrzuju v tom, jak moc Burton nedokáže zpodobnit interakce mezi lidmi na nějaké komplexnější úrovni, což u filmu jako Big Eyes už rozhodně vadí. Dokáže vyvolat emoce okamžiku a osobní emoce, ale ne emoce vztahů, proto všechny jeho filmy, kde mají hrát vztahy roli, působí chladně a mrtvě. A tady to není čím zamluvit. Jo a šílený přehrávání Waltze je na hraně snesitelnosti. 2 a 1/2 (17.01.2015)

Zvučný režisér Tim Burton sa nemôže pri takomto projekte odviazať. Najhoršia je absencia nápaditosti. Síce si ide po línii skutočných udalostí, ale forma je predvídateľná a ničím neprekvapí. Skrátka polopatistická jednohubka. Herecky má k dispozícii Amy Adams a Christopha Waltza. Amy je pôvabná a jej výkon bol aj ocenený Zlatým Glóbusom. Ide z nej zraniteľnosť, ale zároveň aj odhodlanie postaviť sa proti neprávosti a manipulácii. V širších kontextoch by pokojne mohla byť na čele hnutia utláčaných krehkých žien. No ChristophoviWaltzovi úlisná poloha v tomto filme nepristane. Bohužiaľ, nie sme u Tarantina doma. Pri kladných postavách to funguje, Walter Keane je však opakom. Postupom času je jeho prejav až neznesiteľný. Big Eyes by v réžii mladého ucha, snažiaceho sa o veľdielo udalostí z 50. rokov vydal na slušný debut. Lenže pri režisérovi Burtonovho kalibru chýba niečo navyše, na čo sme ešte stále zvyknutí. Pôsobí ako povinná jazda, ktorá má navyše neduhy. (01.06.2019)

Po zhlédnutí tohoto kouzelného snímku jsem si musel položit pro mně zásadní otázku„Kdo rozhoduje, co je umění a co není?"a taky„Co mi má kdo říkat, co se mi má líbit a co néé? Odpověď je jako vždy velice jednoduchá. Vždycky je to parta blbečků, většinou z Ameriky a nebo jiné imperialistické velmoci, kteří si myslí, že snědli všechnu moudrost světa a proto mají právo kecat do vkusu obyčejných lidí. Po pravdě řečeno, když jsem se díval na jedno z nejdražších amerických uměleckých děl, které je kritiky pozitivně uznáváno a je od Jacksona Pollocka a je nazvané Číslo 5, tak jsem nepochopil, co je na něm tak umělecky hodnotného i když jsem na něj čuměl asi deset minut jako bulhar do míchačky. V té době, když tento příběh začíná, končila éra senátora McCarthyho, který svou paranoidní rudou panikou naháněl se svými dráby většinou nevinné lidi a kvůli kterému utekl Charlie Chaplin do exilu a který byl dalším z řady blbečků, kteří chtěli lidem přikazovat, co si mají myslet. Na konci padesátých let si jedna žena začala malovat obrázky lidí s nepřirozeně velkýma očima. Pro někoho kýč, pro druhé líbivé a originální umění. Pro mně, kterej se lekne vlastního stínu a kterej má fobii z mrkacích panenek s velkýma očima je hrůzostrašnou představou, že by mi něco takového viselo na stěně. Ale v tomto snímku nešlo o to, jestli je to kýč anebo není, ale o to, že ta paní s malým děckem byla málo komunikativní a kdyby nenarazila na místního obšourníka a hochštaplera, který by vám byl schopnej prodat snad i vaše vlastní boty, které máte na nohou a kterého skvěle zahrál Christoph Waltz. Tento šejdíř se setkával s významnými osobnostmi té doby a doslova se vetřel všude kam to šlo a samozřejmě si přivlastnil dílo už v té době jeho šťastné manželky. Chudák žena byla zavřená ve svém ateliéru ve kterém celé dny malovala jako o život a ve kterém dýchala půvabný odér hypnotizujícího terpentýnu. Jak to dopadlo psát nebudu, ale myslím si že je to každému asi jasné, když se o tom natočil tento film. Po zhlédnutí tohoto snímku jsem se podíval na všemocnou Wikipedii a našel jsem v ní, že tato paní vlastním jménem Margaret Keane ještě v roce 2022 stále žije a je jí úctyhodných 94 let. Celkový dojem z tohoto filmu byl pozitivní a musím podotknout, že můj oblíbený režisér Tim Burton dokáže natočit i jiné filmy než s pohádkově hororovou atmosférou a to dokonce i bez svého dvorního herce Johnnyho Deppa. Za poučný náhled do světa uměleckých děl dávám zasloužených 70%. (17.04.2022)