Polnoc v Paríži

Nádherné v celku a ještě krásnější v detailech. Asi po prvních třech minutách jsem si říkal "a doprdele to bude sračka" a když se objevily závěrečné titulky, chtěl jsem na celý kino řvát, že není spravedlivé, že musí některé filmy končit, protože já sem v tom filmu chtěl zůstat, zvyk jsem si, že si s Owenem před půlnoci stoupnu v jedný zapadlý pařížský uličce, počkám až pro mě přijede jeden krásnej čtyřkolovej veteránskej fešáček a dám si panáka s Hemingweyem, nebo na svých rtech ucitím polibek od překrásné Marion a nebo předám Buñuelovi deník komorné, který jsem našel na půdě, třeba by to pro něj moh být dobrej filmovej námět :-) Tohle není jen tak nějaký obyčejný film, tohle je nádherná magická přitažlivost, oslava bohémství a nejsvůdnější pařížské svádění v dějinách filmu. (18.10.2011)

Nerad to dělám filmu s atmosférou tak příjemnou, že by se nedala krájet, ale našli byste v ní zajíčka azuritka. Bohužel, mě celý to panoptikum slavných jmen uměleckého světa až moc připomínalo naše cimrmanovské ať nespadneš, Křižíku, Dvořáku, už doma z Nového Yorku, doktore Holube, pojedete letos zase do Afriky a to byl Kubelíkovic kluk. Možná je to vyznání lásky Paříži, ale všichni ti literáti, malíři i mazalové, kritici i muzikanti období 20. let i secese, na můj vkus to bylo spíš zoo než živelný prostředí. Chápu, že to je to, jak se Gilovi vulgo Allenovi osobně jeví genius loci, a v závěru Gil vlastně sám říká něco ve smyslu, že vždycky hledíme k tomu minulýmu jinak, když v tom skutečně nežijeme, a že stejně se zas budou z budoucna dívat na nás, ale právě proto že je to osobní pohled, já jsem z něho celkem logicky vyřazenej. Jak jsem řekl, je to moc příjemnej film na dobrou náladu, těch pár vztahovejch narážek mezi snílkem Gilem a plochou-ehm Inez (a Adrianou) je dobrejch, ale jinak mi tam chyběl život. (04.12.2011)

"Woody Allen mi navrhl, abych hrál sám sebe v Annie Hall. Nabízeli mi třicet tisíc dolarů za dva dny práce, ale musel bych zůstat týden v New Yorku. Po určitém váhání jsem odmítl. Nakonec hrál sám sebe Mac Luhan v hale kina. Později jsem ten film viděl a vůbec se mi nelíbil." (Z autobiografie Luise Buňuela - "Do posledního dechu".) ... Půlnoc v Paříži je milý, ale přece jen trochu povrchní film, a Buňuel je v něm ztvárněn takovým způsobem, že jsem uvažoval, zda nejde o Woodyho pomstu. Odhlédneme-li od tohoto malého problému, dokázal Woody celkově překvapit, protože je to na jeho poměry docela fantasy (jak správně podotýká žánrová kolonka). Počáteční okouzlení se bohužel časem tak nějak rozplizne - zvláště ke konci, kdy přichází další skok do dalších "lepších" časů. Je sice nabíledni co tím chtěl autor sdělit, bohužel to jde na úkor původně pozitivního dojmu z viděného. Zdá se, že Woody nezvládl úplně dobře využít potenciál vlastního námětu. Možná to bude i tím, že na to, jak si děj zalidnil tolika slavnými pijáky, pije on sám až příliš střídmě. Přesto doporučuji všem Woodyho příznivcům, zájemcům o historii umění a samozřejmě ctitelům francouzského hlavního města. Škoda, že Henry Miller přišel do Paříže až těsně po zde vypíchnutých zlatých obdobích. Určitě by bylo zajímavé sledovat, jak se Woody vypořádává se všemi těmi filckami, kapavkou a syfilidou, které ve svém komentu vzývá pan verbal. (04.08.2013)

Úvodní nebo vlastně ještě titulková scéna složená ze záběrů stmívající se Paříže za doprovodu unylé swingové nebo jaké záležitosti mě sice málem zabila, ale o slabou hodinu a půl později mi nezbylo než konstatovat, že jsem už dlouho neviděl tak všestranně zvládnutý feel-good film, který by nebyl o milostných vztazích. Tedy ne že by o nich Půlnoc nebyla, ale nejde o ně v první řadě. V té je to totiž o hledání sebe sama, nevidění toho, co mám před očima, a o naivní představě o starých zlatých časech. A o zazobaných bohorovných republikánských prasatech, do sebe zahleděných všeználcích přesvědčených o vlastní výjimečnosti, a tak vůbec:) A kdyby tihle jmenovaní nebyli tak napřesdržku, byla by to ukrutná sranda - takhle jde jenom říct, že hrají jako z partesu. A nejenom oni, v téhle Paříži jsou výborní úplně všichni, včetně historických postav. Adrien Brody si musel svého Dalího zatraceně užívat, ale já bych proti téhle divácky až příliš vděčné kreaci vyzdvihl Alison Pill jako Zeldu Fitzgerald, a hlavně Kathy Bates. Ta baba je naprosto neskutečná, jakmile její Gertruda Stein vkročí do obrazu, nikdo jiný už v něm není, ona prostě všechny svojí pozitivní energií převálcuje do placata. K někomu takovému bych si taky chtěl chodit pro rady:) No jak to uzavřít... prostě je to tutovka, za mě 90%. Ale jiného Allena jsem neviděl a ani to nemám v plánu - anebo možná, ale rozhodně nepůjdu proti proudu času dál než k Matchpointu. PS: Že Hemingway byl v reálném životě sui generis sekáč jsem věděl, ale tenhle film z něj udělal Jardu Jágra:) (21.05.2012)

Je to trošku patetický kýč, v němž se ve srovnání s předchozí Allenovou tvorbou nic nového neobjeví. Naopak, vše staré je zde banálně, povrchně a ne příliš vtipně aplikováno na nový vizuál. Chatrnost scénáře, v němž se zázrakem objevivší intelektuální a umělecké osobnosti dvacátých let setkávají odbíjením půlnoci s hlavním hrdinou - romanticky smýšlejícím románovým debutantem - jen podporují špatně napsané dialogy, v níž se Hemingway, Fitzgerald, Steinová, Dalí, Bunuel, Picasso, Man Ray a spol. omezují buď na neustálé hlasité proklamace svých jmen nebo na čítankové floskule co kdo o kom řekl/napsal. Pokud je to součástí konceptu, napadá mě snad jen ta interpretace, že hlavní hrdina má v hlavě skutečně nádor, jak mu dvakrát naznačuje jeho přihlouplá snoubenka, a ten v souladu s jeho romantickou povahou rozjíždí poněkud "literární" psychózu s pravidelnými výlety do jiného světa (dvacátých let v Paříži) á la Popelka (k ránu pěkně zase šup domů). V případě, že je konstrukce onoho "zlatého věku" pouze výplodem hrdinovy počínající schizofrenie, bylo by nasnadě, že repliky oněch slavných umělců se omezují jen na klišé, která si o nich kdy přečetl a na výčet děl, které stvořili (k tomu špetka romantické zápletky podnícená frustrací z nenaplněné lásky). Bohužel ani tak není příběh příliš konzistentní, neboť se v něm nikdo "neprobudí" ani nezůstane zaklet navždy (až na jednoho detektiva). Banálnost pointy ohledně neustálého otáčení se zpět v čase a idealizace minulosti je útrpná. Woody Allen se v posledních filmech buď skrytě věnuje tématice mentálního vyšinutí ("Užívej si co to jde" lze nahlížet jako případovou studii patologické mýtomanie a sociopatie - viz recenzi na indiefilm.cz), nebo se z něj postupně stává banální kýčař. Za každou špetku podvratnosti jsem u něj rád, ale bojím se, že si ji tam poslední dobou musím vkládat sám. (30.09.2011)