Rituál

Rite nebo-li další vymítání ďábla a přesně takové horory mě baví. Rozjezd sice slabší, ale když jde do tuhého, stojí to za to. Pár nečekených lekaček a hlavně perfektní atmosféra, která je pro exorcismus jak stvořená. Samozřejmě hlavní klad je Anthony Hopkins, který umí zahrát a umí hrát hlavně psychopatické lidi, což se na závěr ukázalo. Závěr je perfektní a to mi nevezme nikdo. Nejsem samozřejmě spokojený na 100%, poněvadž se člověk chvilku nudí a z filmu se stává spíše thriller, ale když se dostane do plného proudu, tak vám bere dech při každé scéně...8/10 =80% (19.04.2011)

Uf! No ještěže ty kudlanky máme! Nebýt jich, dělá si tu kdejaký posraný démon ze slaboduchých idiotů papírové čerty! Onehdá vypil kamarád v hospodě litr rumu, oči mu šly šejdrem, zachraplým, metalovým hlasem blábolil nesmysly a dělal na stole stojky! A já bláhový se bál, že mu z toho chlastu hráblo. Hovno. Posedlý byl, chudák! Příště rovnou běžím pro nejbližšího černoprdelníka a než ho ministrant dokouří, už naštěstí vím, jak mu poskytnout první pomoc! Pocákám ho pivem a zarecituju mu z příbalového letáku složení Thorazinu nebo jídelní lístek s pizzama. Na ďábla se holt musí italsky! Takové vymítání není žádná holá prdel! Teď, když vím, že je to opravdové a skutečně se to děje, nevystrčím bez latinského slovníku paty a každému dementovi se budu vyhýbat velkým obloukem, aby mě nepozvracel hřebíkama a já nechyt četra, jako Hopkinsovic Toníček. Když už nám Vatikán sem tam naservíruje nějaké to posvěcené, marketingové video, mohl by to alespoň udělat zábavně jako pan Friedkin. Čumět dvě hodiny na to, jak Hanibal Lecter s nějakým nevěřícím gayem, pardon, chtěl jsem říct Tomášem, unyle mávají krucifixy a citují Rituale Romanum, může přijít zábavné tak akorát pravidelným posluchačům nedělních blábolů pana faráře. A tak nám ti kluci římskokatoličtí vymítají a vymítají, a jestli se ještě neuvymítali, tak tam vymítají dodnes. (19.04.2011)

Proč točit pořád dokola jedno a totéž a točit to hůř a hůř, když už nám všechno pověděl Friedkin se svým Vymítačem ďábla, jehož atmosféra nebyla od jeho dob překonána, kde vymítání nahánělo husí kůži, která ve vás zůstala i dlouho po skončení filmu, aniž by se musel ohánět "true story" kecama?! Rituál se právě zařadil na první místo toho nejhoršího, co jsem o daném tématu viděl. První půle postrádá jakýkoli důležitý sdělení pro diváka (můžete koukat od poloviny a o nic nepřijdete), nehledě na to, že absolutně postrádá napětí, nebo něco, co by mě nutilo udržovat pozornost. Půlka druhá sice začne dejchat atmosférou, ani v jednom momentě mě ale nezasáhla. Snad je to hudbou, která se vůbec netváří hororově, možná nudnou režií bez špetky fantazie. Nutno ale říct, že film selhává jako celek (v tak debilnim provedení i Hopkins působí jako nula). Těžko se věří, že Rituál má na svědomí režisér parádního Ondskanu. To působil ale ještě v domovině (důkaz toho, že ne každej talent je rozenej pro Hollywood). (22.04.2011)

Rozhodnutí v ďábla nevěřit neznamená, že ďábel neexistuje. Plamínek víry dříme v každém z nás (i když podle reakcí z kina začínám malinko pochybovat). Mikael Hafström zvolil zvolna plynoucí rozjezd a nenásilné vtažení do děje. Zlom nastává v okamžiku setkání Michaela Kovaka (jež je skeptický ke všemu nadpřirozenému – všechno má přece logické, čistě vědecké vysvětlení) a otce Lucase (nezdolného a též velmi neortodoxního exorcistu). Jedinečný A. Hopkins, který svým vnitřním nábojem, civilním projevem, a také s veškerou svou urputností využívá naplno postavy kněze, pro něhož je střet s bestiemi pekel každodenní hostií. Např. emočně vypjatá scéna náhlého skonu těhotné Rosarie, kdy zlomený otec Lucas prohrává svůj boj se zlem, nebo závěrečné vymítání démona Baala s tváří A. Hopkinse nenechá nikoho na pochybách o věrohodnosti jeho prožitků. K tomu připočtěme přitažlivé lokace, jako neustále bdělí Vatikán a hříšný Řím s jeho tajuplnými uličkami – povětšinou deštěm zkrápějícími, skrytými zákoutími a množstvím toulajících se čičinek, pro něž je Věčné město tím pravým rájem. (21.03.2011)

Nuda ve Vatikánu. Natočit horor bez děsivých scén, bez napětí, bez atmosféry, bez chvilek úzkosti mi přijde jako skutečné rouhání. S mrazivým potem v zádech vzpomínám na Friedkinova Exorcistu, v němž se tu iracionální hrůzu narozdíl od Obřadu skutečně podařilo zhmotnit. Tohle je cesta pustým filmem... (30.10.2011)