Na ceste

Jasmila Žbanić si jistě zaslouží uznání za to, že se ve svém filmu vyhnula mnohým (byť ne všem) klišé a s obdivuhodnou seriózností ukočírovala téma, které až příliš láká k bulvárnímu zpracování. Wahhábovská sekta bývá spojována především s rigidností, přísností, strohostí a zpátečnictvím, v podání Žbanićové je je jí ovšem ještě přisouzena role jakéhosi alternativního společenství vytrženého z moderního "konzumního" světa (v tom táboře u řeky si vůbec není těžké na místo wahhábistů dosadit třeba krišňáky nebo Vesmírné lidi) a nabízejícího útěhu těm, kteří jsou jim zklamaní. Však těm vousatým podívínu ani není upírán nádech jakéhosi spirituálna a třeba zpěvná recitace Koránu v Bahrijově podání má téměř hypnotické účinky. Na cestě ale vlastně mnoho neříká (a IMHO ani nechce říkat) o wahhábismu, ani obecněji o islámu, či ještě obecněji o podlehnutí náboženskému fanatismu (on se koneckonců z Amara ani opravdavý fanatik nestane), zaměřuje se především na dva základní způsoby, jak se lidé v Bosně (ne)vyrovnávají se svými démony, ať už jde o jejich aktuální starosti, či hluboko do paměti zaryté hrůzy balkánského konfliktu. Zatímco Luna se dovede přes hrozivou minulost přenést (byť na ní rozhodně nezapomněla, což se naplno projeví ve scéně u rodného domu) a na zlepšení své situace se sama snaží aktivně pracovat, Amar se na toto rezignuje a pokouší se o únik právě do onoho alternativního světa, v němž stačí dodržovat náboženské předpisy a zbytek se postará Bůh. Nakonec dojde k přesvědčení, jež je jednou z výchozích ideí islamismu, tedy že za všechny tragédie (bosenských) muslimů je zodpovědný právě jejich nedostatek zbožnosti a nedůsledné praktikování víry.... Ač je za však za filmem vidět kus pocitvé práce v oblasti filmařského řemesla i pozorování společenských jevů a jeho postavy působí neobyčejně živě a autenticky, nemohl jsem se zbavit nepříjemného pocitu, že se mu pranic nedaří vykročit za suché pronášení tezí a stát se pro diváka také alespoň trochu podnětným. (18.10.2010)

Žena jeho moslimského kamaráta vyzerá ako ninja, no nemá strach, že vytasí kindžal, vôbec sa necíti ohrozený! Udalosti sa však pohnú neželaným smerom, nevinná love story sa skomplikuje a problém, ktorý vzniká je naozaj vážny. Nejde už len o rozdielnosť pováh vo vzťahu, ale o kultúrne rozdiely. Tvorcovia filmu sú však nestranní, poukazujú na rôzne fakty a porovnanie nechajú na divákoch. Zaostrujú, ale nevyhrocujú situácie. Príbeh ponechávajú s otvoreným koncom... (20.07.2014)

Pro mě osobně hodně zajímavý téma o střetu formální víry s takříkajíc ortodoxním pojetím. A o dopadech do těch nejtěsnějších sfér vztahů - rodiny. Zasazení do islámského kontextu je příjemné obohacení sociokulturních vědomostí. Herecky a režijně zručné dílo. Byl jsem hodně zvědav, kam to autorka posune, komu bude takříkajíc stranit. Řekl bych, že se snažila o vyrovnanou "partii", ikdyž závěr asi přihodil několik procent Luně. A aby to tu padlo, já "fandil" Amarovi. Tohle byl hodně slušnej personlich start 45. KVIFF, který jsem osobně stylově zakončil opět v islámských vodách: Four Lions ( 45. KVIFF ) (11.07.2010)

Tak nevím, je to už mé druhé setkání s tvorbou Jasmily Žbanić a stejně jako u její oceňované Grbavici mám pocit, že se s jejím filmařským viděním nějak míjím. Zajímavé téma muslimského náboženského radikalismu, který dokáže rozložit partnerský vztah dvou mladých lidí plánujících společný život a potomstvo, je sice podáno přehledně, ale tak nějak sterilně. Klady? Vahhábovské hnutí je pro nás nábožensky vlažné středoevropany stejně exotické jako odpudivé, takže jeho zobrazení ve filmu je divácky přitažlivé. No a Zrinka Cvitesic je slušná herečka a pohledná žena, takže je na co koukat. Film jako celek mi ale přišel nevýrazný, popisný a dokázal ve mě vyvolat jen velmi vlažné emoce. Celkový dojem: 60 %. (20.01.2013)

Jasmila Žbanić je především výborná scenáristka. Obě hlavní postavy jsou napsané tak, že i když s jejich činy naprosto nesouhlasíte, není těžké pochopit, proč se chovají, jak se chovají. Z druhé poloviny je to samozřejmě zásluha herců. Film sice začíná tak pozvolna, až se může zdát, že to o ničem nebude, ale ono je to nakonec o dost vážných věcech. (14.01.2013)