Ja tiež

"Pochop, že žiadna žena so 46. chromozómami sa do teba nikdy nezamiluje..." Že je to ťažké niekedy pochopiť i pre nás, nie je nič mimoriadne. Tento "Down" je však frajer nie len v tomto, ale i mnohých iných ohľadoch a ja som už dal plný počet viac krát i horším filmom. Po tomto mi zostalo v srdci tak zvláštne teplo a môžem potvrdiť, že s infarktom to nemá nič spoločné. Snáď... (07.02.2011)

Ne, prostě ne. Na Downově syndromu není nic romantického, ani milého. A nikdo z nás nemá právo vynášet jakýkoli verdikt. Ani snaživí páni režiséři. Ani nezainteresevoní diváci. Některé věci se prostě dějí. A některé filmy by neměly vznikat. Trpí-li Pablo Pineda skutečně Downovým syndromem, pak klobouk dolů, ale to je vše; ono totiž dojímání (a stejně tak dojímání se) není zrovna dobrým druhem osvěty. (08.06.2010)

Příjemný, hořký, tak trochu melodramatický snímek s příchutí nevnucujícího humoru. Příběh o lidech, kterým osud nepřál a jsou nuceni žít s postižením Downovým syndromem. Všichni jsme se s takovým člověkem někdy setkali a přiznejme si, že s krapet odpudivým dojmem. Ale jaký je jejich život? Napadlo někoho, jestli se takový člověk může zamilovat? Jaké problémy to může přinést? O tom a dalších věcech přináší tento španělský snímek, který se takřka svým námětem trefil přímo do černého. Hlavní roli ztvárnil Pablo Pineda. A vskutku mistrovsky. Sám je postižený, ale každým záběrem jakoby nebyl. Jeho postava byla zcela uvěřitelná a místy i dojímavá. Jeho zamilovanost (ke kolegyni z práce, která postižená není), zoufalství, trápení a hlavně boj s osudem je pro zdravého člověka až k neuvěření. A není to jen on. V pozadí příběhu je vyprávění i o chlapci a dívce se stejným postižením, kteří se do sebe zamilují, a kteří se s nepochopením okolí spolu rozhodnou utéct. Útok na city diváka? Jak se to vezme. Záleží na tom, jak se k tomu daný divák postaví. Tvůrci pouze poukázali na problém, o kterém se nijak nemluví. Realita se nedá upřít a tak tímto snímkem máme možnost nahlédnout do duše lidí, kteří bohužel nejsou jako my, kteří mají svůj trochu jiný svět, ale chtějí také to co my. Něhu, lásku, pochopení. Tvůrci snímku nijak netlačili na pilu a nechali vyprávění klidný a ničím nerušený průběh. Vše má zcela realistický podtón a tak jakoby jsme vše prožívali s hrdiny toho, pro mě naprosto dokonalého snímku. Hodnotím ho plným počtem bodů nejen za námět a odvahu něco takového natočit, ale i za vynikající herecké výkony přítomných neherců, kteří Downovým syndromem trpí a se kterými to určitě nebylo jednoduché. Ano, před takovýmto filmem klobouk dolů. (08.05.2014)

Některé komentáře okolo poukazují na to, že film diváka citově vydírá.. Já to tak nevidím, ba naopak - přišlo mi, že přestože autoři pracovali především s neherci postiženými Downovým syndromem, snímek se podařilo natočit citlivě a nevyděračsky. Pablo Pineda v hlavní roli naprosto exceluje a musím se přiznat, že po krátké chvíli už jsem si ani nevšímal toho, že je postižený - bral jsem ho jako zdravého herce v kvalitním dramatu. (20.10.2010)

Před sebou máme sociální téma, ke kterému se jen tak nedá dostat. Příběh je z části pravdivý a to hlavně díky představiteli, který je handicapovaný Downovým syndromem a má vystudovanou vysokou školu. Tento film je v první řadě lidský. Přibližuje mysl člověka, na kterého se lidé dívají odlišně a přijde mi velmi vzdáleně jako parafrází sloního muže v 21. století. Dnes máme jasné postupy, společnost je připravena na začlenění odlišných lidí mezi sebe, ale stereotypy nejsou vymýceny, spíše je nedáváme tolik najevo. V kolonce vidím napsáno drama, naopak si myslím, že Pastor a Naharro nám ukazují velmi příjemnou komedii života, s hrdinou procházíme jeho každodenní strasti a radosti. 103 minut uteče velmi příjemně a na konci se cítíte svěže, vůbec ne utlumeně z těžkého příběhu. (08.06.2010)