Milosrdné lži

Propletenec vzájemných vztahů nesourodé party dlouholetých přátel poskytl celkem dost zajímavou sondu do našeho současného světa, vnímání (přátelství, lásky, rodiny), hodnot a priorit. Za mě jsou tu jednoznačnými tahouny François Cluzet, Marion Cotillard a Benoît Magimel, jen se dívat a užívat si je, stálo za to.. (23.06.2019)

Vůbec jsem nečekala, že mě to tak osloví...radost i starost, smích, pláč...tohle všechno dostanete v zajímavém snímku, o kterém byste řekli, že bude vypadat úplně jinak.Tahle parta je totiž přesně ze života a krásná Francie atmosféru jen podtrhává.Ze všech hereckých výkonů se mi nejvíc líbil Gilles Lellouche...konec možná trošku pro někoho melodrama, ale pro mě stejně na slzičky Pokud totiž něco podobného ve skutečnosti nezažijete,může se vám to jevit nadnesené...Skvělé, doporučuji a jasných pět hvězdiček. (25.05.2012)

Kdo chce, tak si v té olbřímí stopáži najde pětihvězdičkovou záležitost. Jen se musí obrnit trpělivostí a přežít Canetovu úchylku na nadužívání songů (v jeho mysli pravděpodobně náladotvorných), které do toho cpe co deset minut a zásadně je nechá zahrát celé. A přitom nic nikam neposouvají. Ano jsou zbytečné a ano zabírají (ne)pěkných pár desítek minut; a ne ani navzdory otravnosti celkový dojem zkazit nedokáží. (15.09.2013)

Mám ráda tenhle typ filmů, do kterých se člověk může ponořit a nechat plynout čas a přitom se seznamovat s jednotlivými hrdiny (většinou spíš "hrdiny") a jejich příběhy a poklesky.... A zbaběle se přiznávám, že bych také chtěla mít za kamaráda hoteliéra, který mne každý rok v létě nabídne své pohostinství na jihu Francie! (24.01.2021)

Guillaume Canet Milosrdné lži nazval filmem svého života. Ve scénáři popsal nejednu scénu, kterou zažil, do hlavních rolí obsadil lidi jemu srdci nejbližší (také jim party po obsazení zčásti přepsal na míru) a promítnul tak jejich skutečné vzájemné vztahy na plátno, a také to celé zrežíroval. Jeho opravdové city se ovšem tak trochu staly kamenem úrazu snímku. Canet totiž pro lásku a obdiv k lidem na plátně někdy zapomíná na občasnou nutnost scénu střihnout a popojet v ději o kousek dál, a to nemluvím o tendenci se opakovat. Film tak narostl do pro mě jen stěží snesitelné délky dvou a půl hodiny, a ano, musela jsem se na něj podívat nadvakrát. Délka je ale v zásadě jedinou výtkou, kterou mám, a to, že ze snímku vzájemná láska a úcta vyzařuje je nakonec i jeho největší devízou. Podle mě film svého života Canet opravdu natočil. P.S: Pozitivně hodnotím výborný soundtrack, s Maximem Nuccim (hudebník Franck), frontmanem skupiny Yodelice, si Marion Cotillard zazpívala i na jeho albu. (23.11.2013)