Milosrdné lži

Námět, obsazení i režisér znějí opravdu sympaticky. Jenže výsledné dílko nemá až takové kvality. Herecké obsazení je luxusní Cluzet (novodobý hit Intouchables), Dujardin (čerstvý držitel Oscara) a také Marion Cotillard, kterou rozhodně nemusím nijak dlouze představovat. Jenže dohromady to nějak nefunguje. Vypadá to až strašně moc televizně a lacině. Jako levná italská či německá telenovela na nedělní dopoledne. To všechno ještě podtrhává hodně brutální dvou a půl hodinová stopáž. (06.04.2012)

,,NEJHORŠÍ ZE VŠEHO JE, ŽE LŽETE SAMI SOBĚ. KAŽDEJ Z VÁS. PODÍLÍTE SE NA SVÝCH LŽÍCH. A ŘÍKÁTE SI PŘÁTELÉ? CO JE TO PŘÁTELSTVÍ? NECHAT KAMARÁDA V NEMOCNICI, PROTOŽE JE VAŠE DOVOLENÁ DŮLEŽITĚJŠÍ?“..... /// To jsou moji kamarádi (zdravíčko jim dobře slouží - jako by říkal chudák Ludo, kterej nemá po setkání s auťákem tolik štěstí). Ten dělá to a ten zas tohle, ten píchá tu, ta líže tady,.... to je pan hoteliér a tohle rejža. A všichni dohromady tvořej partu. Za 2a půl hodiny musím tyhle týpky (a týpice) poznat dokonale (říkám si...). Kdyby ne, tak je něco špatně. Zvlášť, když z víru velkoměsta vyrážej na venkov. Čekám psychologickou hru plnou vypjatejch situací, tlupu charakterních (ale spíš bezcharakterních) lidí, ale voni jsou v podstatě normální! (nebo je můj život zvrácenej a patřím mezi ně?) Maj svoje problémy – to zas jo! Chlapi maj chlapský starosti, holky holčičí, kdo je sám je smutnej, kdo žije rodinným životem... tak vlastně taky. Řešej svoje dospělácký bolístky a člověka potěší, že v tom není sám. PŘETVÁŘKA A KAMARÁDSKÁ FALEŠ je podaná jen tak nějak artově(?). Dejte mi mega a ukážu vám snobismus (nebo hajzla?), že by Stanislavský ( ten s tou metodou...) valil bulvu! Tady, kdyby jim ten člověk neřekl, že jsou zhejčkaný (teplou vodou) a rozmazlený (radiátorem), tak ten film trvá věčně (a já bych nemohl napsat komentář...). Pro mě bohužel jen film s dramatickým nábojem VLASTNÍCH problémů, utápěním se v malichernostech (tedy řešením pičovin) a s pocitem, že lidi zapomněli, jak se má žít. Takhle poskládaný ty věci nefungujou! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Myslím si (hovno si myslím – jsem přesvědčenej!), že NAŠE parta je ta nejlepší! 2.) Zjistím, jak by mohl vypadat můj pohřeb. 3.) Thx za titule ,,kratas86“ a ,,jives“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (09.03.2012)

Film by si zasloužil o hvězdičku víc, ale musel jsem ubrat kvůli faktu, že se zde zase objevilo módní téma výlučnosti homosexuality, což moc dobře nesnáším (a jednu chvíli tam kdosi tančil v transvestitském oblečení, to jsem utekl). Navíc se děj dost vlekl, těch přátel bylo od počátku nějak hodně a trvalo mi to dobrou hodinu, než jsem se vyznal, kdo je kdo a kdo s kým a proti komu. Taky mohlo být ve filmu trochu vysvětleno, jak se tahle parta lidí dala dohromady a čím se vlastně živila. Víme jen to, že Max podnikal a byl z toho pěkně na nervy, navíc ještě okořeněné láskou toho mladíka, jehož dítěti byl za kmotra, svou zlost si vyléval na kunách a svých návštěvnících... Parta poznamenaná těžkým úrazem jednoho z nich prožívá jako každoročně prázdniny u Maxe a snaží se na kamaráda moc nemyslet; každý z nich má své trable, někdo s buzerantstvím, někdo s neopětovanými láskami, Marie čeká dítě (což jsme tušili asi od poloviny filmu). Jakkoliv se tahle parta jeví jako homogenní a přátelská, každý je zpočátku sám uzavřen do svých starostí; závěr filmu spočívá na dvou obrazech - když správce Maxovy chaty tuhle společnost obviní z pokrytectví (nejlepší chvíle filmu), a pak až příliš sentimentálně pojatý závěr při pohřbu, který se mi jeví zase jako slabší chvíle. No - a americké písničky chabé úrovně během filmu? Do evropské kinematografie nepatří, i když zde autor chtěl možná vyjádřit současné prorůstání kultur. Bohužel. (04.11.2014)

Guillaume Canet Milosrdné lži nazval filmem svého života. Ve scénáři popsal nejednu scénu, kterou zažil, do hlavních rolí obsadil lidi jemu srdci nejbližší (také jim party po obsazení zčásti přepsal na míru) a promítnul tak jejich skutečné vzájemné vztahy na plátno, a také to celé zrežíroval. Jeho opravdové city se ovšem tak trochu staly kamenem úrazu snímku. Canet totiž pro lásku a obdiv k lidem na plátně někdy zapomíná na občasnou nutnost scénu střihnout a popojet v ději o kousek dál, a to nemluvím o tendenci se opakovat. Film tak narostl do pro mě jen stěží snesitelné délky dvou a půl hodiny, a ano, musela jsem se na něj podívat nadvakrát. Délka je ale v zásadě jedinou výtkou, kterou mám, a to, že ze snímku vzájemná láska a úcta vyzařuje je nakonec i jeho největší devízou. Podle mě film svého života Canet opravdu natočil. P.S: Pozitivně hodnotím výborný soundtrack, s Maximem Nuccim (hudebník Franck), frontmanem skupiny Yodelice, si Marion Cotillard zazpívala i na jeho albu. (23.11.2013)

Nápad byl slibný - skupina přátel odjíždí na společnou dovolenou, kde postupně začínají vyvěrat na povrch potlačované problémy a třenice, z drobných odřenin se stávají krvavé rány. Skandinávci by to přivedli k monumentální destrukci, Francouzi na to ale bohužel neměli koule a spoustu skvěle vystavěných momentů završili trapnými gagy nebo levnou sentimentalitou. Škoda, protože film rozhodně nenudí a nepostrádá silné okamžiky. Silnější trojka. (14.09.2015)