Zvonění ledu

Pseudointelektuální blábol, u kterého vám bude po půl hodině úplně jedno v čí hlavě se to vlastně celé odehrává. Nejvíc mně vadilo zobrazovaní určitých věcí pomocí trapně kašírovaného sexu, který jakoby vypadl ze soft porna osmdesátých let. Dramatická hudba je úplně mimo, takže tu jednu hvězdičku dávám za rozpohybovanou kameru, která kopíruje labyrint chodeb a místností starého domu. (30.11.2011)

Spisovatele nadmíru holdujícího alkoholu navštíví inkarnace jeho rakoviny. Slovo ‘inkarnace’ znamená představivost či vtělení něčeho či někoho do lidské podoby, se kterým pak rozmlouvá. Myšlenka o nadcházející neodvratitelné smrti ve snaze se vzchopit a přijmout tento fakt byla rozepsána mistrovsky, hodící se jak do filmu, tak i na divadelní prkna. Hra pro minimum herců, kde se poukazuje na myšlenkové pochody smrtelně nemocného člověka. Pro nic netušící okolí takový člověk vypadá jako blázen, on se však jen ve své duši snaží přijmout svůj osud. Už ta úvodní scéna ve své podstatě je děsivá, ač tak ani nevypadá. Jednoho dne zazvoní zvonek. “Kdo zvoní?” “Dobrý den. Jsem tvoje rakovina, otevři dveře.” Prostě si drze přijde a už se ho ne a ne zbavit. Stane se součástí života ať člověk chce nebo ne. Uměleckým dojmem snímek neoplývá a možná je to škoda. Ale i tak stojí za povšimnutí. Snad přivede diváky k myšlence, jak se lidé nemocní rakovinou cítí. (26.07.2018)

Personifikovaná choroba - a přitom (v naší době) ta největší a nejslavnější, jak šikovné a postmoderní. Anebo tomu tak není? Myslím, že je. Každá nemoc se nám zjevuje ve své (pravé) podobě. Každá s námi navazuje konverzaci, každá je jakýmsi rozdvojením a současně zosobněním. Nemoc je výzva! Výzva nikoli ke konfrontaci, ale ke skutečné a bezprostřední komunikaci. Zde nepomohou mobily, e-maily ani internet, ale nepomohou ani doktoři a duchovní učitelé. Každý si to s nemocí musí vyříkat sám! A pokud je to zhoubná nemoc - pak to platí tím více. Bertrand Blier o tom věděl asi hodně, asi to nejpodstatnější, že dialog s nemocí nelze vést dlouho s vážnou tváří. Nemoc nakonec zbaběle utíká, ale neradujme se, že jsme objevili metodu, jak na to, touhle branou může projít jen Charles a Louisa, jak by řekl Franz Kafka, každý má "tu svou jen za jedinou". (11.12.2016)

Méně svižné, než jsme u Bliera zvyklí, jenže takové podání tentokrát pasuje k tématu, Obvyklá situační absurdita a ironie, stejně jako rafinovanost vyprávěcích kotrmelců, jsou tu potlačeny ve prospěch meditativně melancholického toku děje, aniž by však vymizely ze spodního proudu, a každopádně na závěr nečekaně vracejí úder s neoslabenou akrobatickou výbavou i veselým elánem, který filmem celou dobu doutnal a líně probleskoval. Jako by rakovina byla projevem nedostatku životní rozpustilosti, chtění bojovat o dobrodružství, film se nakonec vzchopuje k boji o život, rozdává si to s její podstatou na vlastním poli, a ve prospěch svých postav i sebe sama vítězí. (Více o povaze Blierových filmů v mém komentáři pod filmem Buzíci.) (05.10.2013)

Trochu drsná komedie, ze které chvílemi mrazí a chvílemi jsem se musel smát nad její bizarností. Personifikovaná rakovina, která je vždycky a všude se svým Pánem, při jídle, v bazénu, na záchodě nebo při sexu, je z těch drsnějších úvah, které odlehčuje právě to, že v posteli jsou ve čtyřech. Závěr byl trochu jednodušší, rakovina bojící se krve byla trochu komická, ale jinak mě film opravdu dostal. (13.11.2017)