Boy

Waititi má svérázný humor projevující se svéráznými postavami v roztodivných situacích a dialozích. Novozélandství z toho přímo čiší jejich domácí angličtinou a stylem života. Waititi si i skvěle zahrál přímo otce Kluka, snílka, celé je to o snech a konfrontaci s tvrdší realitou aneb nosím milý úsměv navzdory osudu. (24.01.2018)

Waititiho mám fakt hodně rád a rozhodně nemůžu tvrdit, že by mě Boy výrazně zklamal. Úvodní představovací sekvence je úžasným dokladem toho, že Taika umí diváka hravě přenášet do nitra dětské fantazie jako málokdo jiný, a celý příběh je důležitým vyjádřením osobitého filmaře o prostředí, v němž byl nucen vyrůstat. Stranou od Michaela Jacksona a Hulka, jen ve společnosti chudoby, vlastních přátel a vlastní nedotknutelné představivosti. Ale jakkoli scénář všechny významné motivy dobře zaklapává a rozvíjí, nedaří se mu ani vyprodukovat uvěřitelné postavy, s nimiž se dá ztotožnit, ani přesvědčivě sloučit dětskou naivitu a humor s hořkou sociální výpovědí. V součtu všeho velmi zajímavá a originální podívaná, k níž budu vždy zpětně hledět s respektem, ale znovu raději sáhnu po veselejších a vyrovnanějších kouscích Waititiho tvorby. 70% (05.12.2017)

„Ty lžeš, jako když tiskne! Tvůj táta není v žádný cizině. Sedí v base, protože kradl!“ - „Sklapni, Kingi! To nevíš.“ - „Vím, protože sedí na stejným bloku jako můj táta.“ - „Už ne. Utekl.“ - „Jak?“ - „Vykopal si díru pod plotem.“ - „A čím jako?“ - „Lžičkou.“ Boy je svůj, spolu s ním i všechny ostatní postavy (každá nějak divná) a vlastně i celý film. Především hlavnímu hrdinovi musíte fandit. Má „originální“ způsoby balení (projížďka autem, koukání do „bedny“, aportování, romantické vyznání), umí mistrně (rozuměj zcela zoufale) napodobit Jacksonův styl tance (asi geny od podobně nadaného otce), zvládá si sám vyrobit cucflek a nosí ten nejvíc „cool“ účes. Ostatní protagonisté se také vyřádili, nejvíc ale asi sám režisér v roli otce. Celý tenhle film je hodně bizarní, tragikomický (pohodový i smutný) a povětšinou jsem se u něj bavil. Svéráz Waititi u mě tedy i počtvrté za 4*. „To bylo super! A o tom to je, hoši, nebo ne?“ - „O čem jako? Vždyť nám nakopali prdel! - „Co blázníš, kámo? Taky jsme jim rozdali pár dobrejch ran.“ - „Třeba jak jsi mu srazil botu nosem?“ (14.07.2019)

Ľahunká, ako letný podvečerný vánok, oddychovka plná skvelých, za hlavu popadajúcich sa, absurdných situácí ! Najlepšie by bolo k tomu otvoriť si studeného lahváča, zapáliť džointa a vychutnať si túto bezstarostnú pecku, ale bohužiaľ, musel som ísť do rachoty na poslednú piatkovú nočnú a tak túto pohodu budem zdielať už len za pásom... (29.10.2010)

Napoleon Dynamite se teď asi krčí v koutě a rudne vzteky („gooosh!“), protože parta kolem kluka jménem Boy (původně se teda jmenuje Almein…po svém otci…ale ten chce, aby mu všichni říkali Šógun) si vysloužila ještě o fous zábavnější a vtipnější film než všichni, co volili Pedra – jediného „kůl“ kluka, co na střední nosil kníra. Novozélandský Boy spadá do skupiny indie filmů hemžících se podivnými postavami (hranice mezi retardací a svérázností se v nich stírá), mezi něž patří právě zmíněný Napoleon Dynamite Jareda Hesse, stejně tak i jeho nedoceněný Nacho Libre, nebo Eagle vs. Shark, což je mimochodem předešlý film tvůrce Boye. Bizarnost se zde změnila v každodenní rutinu a nepochybuji, že i amerického krále podivnosti Wese Andersona by postavy Taika Waititi dokázaly lehce vykolejit. Film je hned od první minuty neskutečně zábavnou podívanou mísící nekorektní humor s dětským nadhledem a prostřednictvím Boyova mladšího bratra nám je sem tam připomínána i nespoutanost dětské fantazie (např. skrze dětskou „sešitovou“ animaci nebo bollywoodské taneční číslo představující hospodskou rvačku). Nebudu lhát, když řeknu, že jsem se často smíchy svíjel v křečích, nezřídka mi spadla čelist v úžasu nad konáním některých postav a po celou stopáž mě neopouštěl blažený úsměv spokojeného diváka. Pravda, onen úsměv se ke konci lehce pokroutil, kdy se naplno odhalila dramatická linie příběhu pojednávající o nefunkční rodině a nenaplněné roli otce. Není to však onen nepříjemný náladový zvrat, jaké musíme přetrpět v moralizujících amerických komediích, zde to zapadá do celého konceptu, neboť Boy není jen nespoutanou zábavou, ale i funkčním rodinným dramatem. Ono drama je však podané s neobvyklou lehkostí, po většinu času představuje jakési naléhavé pnutí vyvěrávající skrze neustálý příval skvělého humoru. Najde se zde pár momentů, při jejichž sledování zamrazí, to ale nic nemění na tom, že Boy je pro mě jedním z nejpříjemnějších filmových zážitků roku. Zásluhu na tom máji nepochybně i skvělí herci, u nichž se mi nepodařilo najít jediný slabý článek. Nejvíce překvapili dětští představitelé, kteří nejen svou „buranskou“ angličtinou neustále spolehlivě rozesmávají, zároveň s přehledem zvládají i složitější party v oněch dramatických momentech. Nejlépe vykreslená je postava otce Alameina seniora a.k.a Šóguna, který vám v jednu chvíli připadá jako nejsympatičtější a nejzábavnější postava na celém Novém Zélandu a po pár minutách byste mu zase nejradši natáhli za to, jak je nezodpovědný vůči vlastní rodině. ___Netroufám si ani doufat, že by tuzemský distributor nasadil Boye do našich kin, ale bez váhání bych oželel všechny ty romány pro ženy a muže spolu s hollywoodskými rychlokvaškami, jen abych nadšení z tohoto filmu mohl sdílet s ostatními diváky v přítmí kinosálu. Nepochybuji, že by se hlediště otřásalo pod salvou smíchu. P.S.: Michael Jackson. (18.10.2010)