Mimina
Bébés
Babies
Obsahy(2)
Pozoruhodný sběrný dokument režiséra Thomase Balmése mapuje souběžně život čtyř miminek z celého světa od narození po jejich první krůčky. Setkáme se tu se třemi holčičkami – Ponijao, která žije s rodinou a dalšími třemi sourozenci u Opuwo v Namibii; Mari z japonského Tokia a Hattie ze San Franciska – a s chlapcem Bayarjargalem z Mongolska. Režisér, který se pro všechny natáčené rodiny stal rodinným přítelem, zachytil nejen důležitou část života malých človíčků, ale také různorodé zvyky a prostředí, ve kterém tyto děti vyrůstají. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (109)
Ve finále nechápu, co mělo být poselstvím. Že všechna mimina kadí, zvrací, brečí a sají stejně? Že mají žárlivého staršího sourozence? Že v africké buši soply z nosíku tahá matka vlastnoústně? Rozhořčené, oxytocinem zahlcené matky/otcové nechť odpustí. ()
Opět chápu, že se tento dokument nelíbil mužům. On je si myslím určený a zajímavý hlavně pro ženy. Mně přišly záběry z Mongolska a z Afriky naprosto dokonalé. Žádné přikrašlování, takové to bylo a je. Když voda není, tak se špína drolí. Afrika je časově daleko a Japonsko možná hudba budoucnosti, ale Mongolsko a jejich způsoby, není zas tak daleko od věci: V třicátých a čtyřicátých letech u nás (co vím) v horách to vypadalo velice podobně: Důležitá jsou zvířata a pole, doktor jednou za půl roku, dudlík, pleny atd. se dělá z toho, co bylo doma. Já jsem porovnávala, protože mě to zajímalo, co dělají s rostoucí civilizační vyspělostí muži. Tak, tam, kde nic neměli, muž u dětí nebyl vidět (Afrika, Mongolsko). Ve vyspělých zemích už měl muž pro dítě svou viditelnou úlohu. Co z toho plyne? Že s rostoucí vyspělostí techniky muži přebírají úlohu žen? ()
Hezké obrázky! ()
Jako tatínek nedávno ještě mimina jsem čekal větší pecku na solar. Nějak mi nebyl jasný klíč, podle kterého vybrali z natočeného materiálu zrovna tohle a poskládali to zrovna takhle. ()
roztomilý dokument pri ktorom sa dobre zasmejete ()
U tohoto dokumentu jsem plesala a rozplývala se nad dětičkami a vůbec jsem se nenudila - bylo to kouzelné. Obdivuji kameramanovu trpělivost. Vyplývá z toho asi jediné - všechny děti jsou stejné - roztomilé, uslintané, žvatlající, hrající si, plačící - i když každé je v trochu jiném prostředí - ať už je to špinavá, ale mateřská Namibie, odlehlé, ale civilizované Mongolsko, moderní a chladné Japonsko, nebo Kalifornie - viděla jsem, jak se vztekají, jak mučí, nebo hladí starší sourozence. I když bych v Namibii žít nedokázala, hnusilo se mi mnohem víc Japonsko - vše bylo chladné, kolektivizované. Dítě nedostalo tolik péče jako to v Namibii, které bylo stále s matkou. ()
Ty africký, ty mě teda berou moc. ()
Je zajímavé sledovat, jak mimina z různých koutů světa mají naprosto odlišné životy. Snímek jako takový mě ale bohužel trochu nudil. Moc se v něm nemluvilo a zvuků bylo málo, takže jsem místy usínal. Za mě 30%. ()
Tento snímek mě velmi nadchnul, přijde mi jako velmi originální a hlavně neskutečně zajímavý nápad. Je zde krásně ukázaná rozdílnost různých kultur, různé zvyky, různé obyčeje. Dokonce je tu dobře zobrazen vývoj dětí v jednotlivých zemích. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že Hattie (netýká se to ale konkrétně jí, jde o ten princip) je vlastně oproti například Ponijao nebo Bayarjargalem, naprosto neschopná. Jak říkám, netýká se to jí, jako osoby, jde o prostředí, ve kterém vyrůstá, jde o to, jaký mají rodiče přístup k výchově. Nejdříve je tu záběr na Ponijao, která mezi kameny drtí nějaké kamínky či co a dělá to s lehkostí dospělé ženy, která v tom má cvik a potom na Hattie, na kterou rodiče neustále šišlají a "Krává dělá búú" a ona zatím umí jen... vlastně nic. Tohle mi přišlo na tomto dokumentu nejzajímavější. Vlastně mi nepřijde vůbec špatné nechat dítěti trochu volnosti pro vlastní nekontrolovaný rozvoj. A nebo bych rozhodně nesnesla ty kroužky pro malé děti, na které Mari vodila její mamka. Já být ta žena, nikdy bych své dítě nedonesla do tak retardoveného prostředí... ()