Zámek v Čechách

Jiřinu Jiráskou jsou nikdy neměl v oblibě (možná to bylo zapříčiněno její povahou, sarkastickým humorem, či jejími převážně nijakými rolemi), ovšem zde musím smeknout vše co mám a vzdát hold jak Jiráskové, perfektnímu Karlu Heřmánkovi, tak i všem tvůrcům tohoto televizního skvostku. Samozřejmě, mouchy by se zde dalo najít (např. proč jela hraběnka v padesátých letech vlakem z let devadesátých??), ovšem silný scénář všechny tyto drobnosti přebíjí. A přestože i já, jako zde mnozí jiní, jsem toho názoru, že šlechta si opravdu nemohla hrát na chudáčky, protože v předešlých letech zase tyranizovala ona své poddané, tak mnohem větším zlem je pro mě totalitní režim v podobě komunismu. Šlechta se sice povyšovala na úkor svých poddaných, ale byla alespoň vzdělaná a sečtělá, komunisté terorizovali, ačkoli byli hloupí a z literatury znali zřejmě pouze deníky soudruhů Lenina a Stalina, v českém případě i Gottwalda. Poslední minuty filmu jsou odzbrojující, hraběnka umírá zatímco se jí dostává alespoň malého zadostiučinění. Kéž by byly takové poslední minuty každého dobrého člověka. (06.01.2014)

Citlive natoceny film o absurditach doby komunisticke. Melo by se na nej podivat hlavne 18-20% obcanu CR, kteri uz bud zapomneli anebo neumi, nechteji nebo jsou lini podivat se do historie a chystaji se ty rude paka zase volit. Po formalni strance je na filmu vse v poradku, scenar je dobre napsany, je zalozen na kratkych, ale vystiznych dialozich (s vyjimkou jedne sceny (hadka dvou hlavnich predstavitelu .."stare casy skoncily, mame socialismus, jestli jste si neracila vsimnout..."), po Ikarove padu a Taznych ptacich asi nejlepsi Hubacuv kousek. Kamere by sluselo filmove platno. Kazdy si na prvni pohled vsimne vynikajicich roli Jiriny Jiraskove a Karla Hermanka, i ja se pridavam k rade tech, kteri povazuji jejich vykony v tomto filmu za zivotni. Hlavne diky hercum divak sleduje celych 95 minut s otevrenou pusou. (13.02.2006)

To jak se obyčejní lidé vyrovnávali se šlechtou porůznu ve světě je jenom odrazem toho, co si šlechta po staletí vykoledovala. S trochou ironie si dovolím říct, že u nás ještě skončili dobře. Ve Francii jich tísíce skončili na gilotině, u nás přišli jenom o majetek, který jim ale nakonec byl namnoze vrácen. Snímek s trochou nostalgie, ale nakonec nemáme koho a proč litovat, zejména, když nám vyrůstá nová šlechta e ještě horší, která navíc bůbec nic nectí. Každopádně mě dostali skvělé herecké výkony a celkem zajímavý příběh a proto dávám 4. (12.03.2012)

„Poslední léta moc kouřím. To je všechno, co mi ten socializmus přinesl...“ Ve dvou zásadních filmech své poslední tvůrčí dekády (tím prvním je Tichá bolest 1990) obrací režisér Martin Hollý pozornost směrem k vyrovnávání se s komunistickým režimem 50. let. I zde se plně projevuje Hollého mistrovství v působivém předvedení lidských osudů na pozadí konkrétní společenské situace. Po opakované spolupráci s Tiborem Vichtou a Jiřím Křižanem našel Hollý tentokrát stejně výborného autora námětu a scénáře v Jiřím Hubačovi, o jehož mistrovství v psaní dialogů lze napsat totéž, co o Hollém v souvislosti s režií. Vznikla opravdová perla českého filmu 90. let ve znamení komorního lidského příběhu, jenž si možno za doprovodu stejně tak vynikajících hereckých výkonů užít bez hluchých míst. I během nostalgicky dojemných chvil (viz. flashbacky do mladých let hraběnky během hry na piáno na oslavě) dokáže Hollý udržet sentiment v míře natolik, aby nesklouzl do přílišné patetičnosti. Snad každá scéna zde různým způsobem odkrývá konkrétní postoje lidí na pozadí doby či dokonce samostatný drobný příběh epizodních postav (např. bývalý hoteliér v podání Leoše Suchařípy, kostelník nebo bývalý přítel hraběnky dnes jako předseda výboru). Zdánlivě oddechové a nevyzpytatelnou povahou hlavní postavy i lehce úsměvné drama mě i napodruhé emocionálně vyčerpalo daleko víc, než jsem předpokládal... a Jiřina Jirásková? Byť to může znít jako klišé, ona svou roli nehraje, ona zde tou hraběnkou s „modrou krví“, pevnou náturou a obrovským smyslem pro poctivost i ironií přímo JE! Bez diskuze jedna z Jiráskové životních rolí, jakou si tato paní herečka po dlouhých letech zákazů během normalizace rozhodně zasloužila. 95% (25.10.2020)

Po tisíci letech vykořisťování lidí šlechtou nastala doba, kdy si obyčejní lidé postupně vybojovávali určitá práva. Myslím, že v našich dějinách jsou asi tak tři nejvýznamější vývojové události. Objevení ohně, Velká francouzská revoluce, která smetla všechnu šlechtu v jednom velkým krvavým zadutí a díky nim to prošlo i v dalších zemích, a pak určité znárodňování šlechtického majetku po válkách (i po první i po druhé s tím rozdílem, že po první to bylo znárodnění za náhradu). Neříkám, že mezi šlechtici nebyly světlé vyjímky, kdybych to popíral, byl bych demagog, ale většina šlechty byla spíš jen "kal ze dna nádoby" jak píše Mark Twain. Ať se už týká zacházení s poddanými, diktátem náboženství, soudní moci, svobody pohybu a vůbec jakékoliv svobody, právem primae noctis, robotou, dávkama, poddanstvím, vězením mnohdy za nicotnosti... Je tolik věcí, které dělali lidem a jež jsou neodčinitelné, že nějaký znárodnění to nemůže nijak nahradit. Přesto přese všechno jsem s hraběnkou z Lansdorfu sympatizoval a fandil jí. Proč? Protože fanatický komouše nemám rád ještě víc. Komunismus je totiž podle mě jen obdobou feudalismu, protože lidem ničil životy úplně stejně a úplně stejně jim taky diktoval do životů, co mají dělat a kdyy to neskončilo, diktoval by ještě víc. Karel Heřmánek předvádí svůj klasický skvělý výkon. Tohohle chlapíka mám rád už od Fešáka Huberta Hraběte. Škoda, že poslední dobou hraje v televizi a filmech víc než jen sporadicky. A Jiřina Jirásková? Myslím, že je jasný, jak hraje už podle mých sympatií s její postavou. (17.02.2006)