Obsahy(1)
Televízna inscenácia historicko-konverzačnej komédie z ranného obdobia tvorby Dürrenmatta, zobrazujúca v ironickom obraze posledné chvíle Rímskej ríše, ktorú sa jej cisár Romulus Augustus rozhodne zničiť a položiť k nohám dobyvačných Germánov. (STV)
Diskusia
Ďalšia kvalitka od kvalitných hercov. Milan Lasica ako cisár flegmatik bol perfektný.
Flegmatickejšieho cisára, ktorý by ale zároveň bol tak nenútene zábavný si už ani neviem predstaviť.
Vrcholia najdramatickejšie udalosti ríše a cisár svojou flegmatickosťo privádza horlivých vlastencov skoro k šialenstvu,
pričom si ale všetko vie obhájiť rôznymi inteligentnými výrokmi, že proti tomu priam ani niet slov :-)
Napr.: "Čím väčší vojvodca, tým menej vojakov potrebuje!" Ukážka:
https://www.youtube.com/watch?v=21fd_gtikrw&feature=youtu.be
Na inscenáciu až neuveriteľne geniálne. A Pán Lasica hrá flegmatického cisára priam božsky. Sú v tom hlboké myšlienky i zábavnosť. Výborne som sa bavil.
Vynikající inscenace! Sice je tady pár ahistorismů (Romulus například nevládnul 20 let a nebyl to dospělý člověk, ale dítě atd.) - to ale člověk nakonec rád pomine, protože si uvědomí, že o to v téhle inscenaci vlastně vůbec nejde. Co považuju za nejdokonalejší (a když to porovnám s dnešní dobou, zdá se mi, že je to jak přes kopírák) je zachycení naprostého morálního a duchovního rozvratu celé té doby konce 5.století. Romulus už totiž ve skutečnosti nevládne; Římem a jeho hodnotami naprosto pohrdá a jenom čeká v ruinách svého paláce na to, až ho přijdou zatknout Germáni. Zastánci starého Říma, odhodlaní bojovat za ideály Římské říše, jsou mu vlastně k smíchu a jak se postupně ukáže, jeho cílem je, aby nesourodý římský kolos, který se už pět století zmítá v nepřetržité krizi, nakonec zanikl. Celé to končí vpádem Odovakera a jeho germánských bojovníků, kteří překvapivě Romula nezabijí, ale nechají ho v klidu dožít (což se v podstatě stalo i ve skutečnosti). Ještě k tomu ahistorismu: Já se dokonce domnívám, že leckde to byl záměr (dvacet dlouhých let nicoty a pouhého přežívání pod vládou Romula). Jinde naopak autor zesměšňuje naše vnímání dějin; takový ten strohý historismus vymezený pouze letopočty. V tomhle případě se pouští do onoho "slavného" mezníku 476 n.l., kdy - jak se učí ve školách - "skončil starověk a začal středověk". Přímo mistrovské je pak v téhle inscenaci Lasicovo flegmatické pojetí Romula. Tahle volba hlavního představitele byla ze strany režiséra fakt skvělým tahem, protože jestli je někdo prototypem opravdového flegmatika, je to podle mě Milan Lasica.