Lake Mungo

Príťažlivo nakrútený found footage horor, kombinujúci všetko možné a celkom funkčne. Funkčnejšie by to ale išlo vtedy, ak by tie zvraty boli korunované zvratom záverečným, ktorý elegante všetko spojí v jeden celok. Takto je Lake Mungo lepší v jednotlivostiach ako v celku, ale dokáže byť intenzívny aj bez toho, aby využíval ľakačky. Tie tu nie sú dokonca žiadne, ale plíživá atmosféra dokáže byť miestami riadne hustá. Inokedy ale vôbec. Ono všetko sa tu dá obhájiť pointou o nemožnosti poznať vlastné deti a ich tajomstvá, predsa len niekoľko dní navyše pri dolaďovaní scenára by filmu prospelo. (01.11.2020)

Velmi znepokojující film balancující na hraně handy cam a fake document a který mě osobně držel v objetí nepříjemné atmosféry od začátku do konce. Film začíná utonutím dívky při obyčejném rodinném pikniku a následuje sled rozhovorů s účastníky nehody dokumentujících onu událost. On samotný prvek rodinné tragédie je sám o sobě dost nepříjemný, ale vy jen čekáte, co se bude odvíjet dál. A ono toho bude dost. Smrt rodinného příslušníka je vlastně jen začátek sledu dost zvláštních událostí, kdy jedna střídá druhou a jejich vývoj nabírá fatálního vyústění. Střídání výpovědí rodiny a handy cam prostřihů má velice sugestivní vliv na divákovu psychiku a pokud patříte mezi fanoušky tohoto druhu kinematografie, troufám si říct, že vás film rozemele na kousky. V opačném případě budete asi dost zklamáni a snímek odsoudíte podobně jako Paranormal Activity a podobné záležitosti. Nicméně já si film dokonale užil a po dlouhé době jsem zažil pocit, který by se dal připodobnit strachu... (09.01.2013)

Lehce Laura Palmerovský příběh po australsku, který mě ale slušně strhl svou čistě dokumentární formou s velkým zastoupením tzv. talking heads a valnou částí celého příběhu vlastně jen zprostředkovaně odvyprávěného. A ač se celou dobu prakticky nic zajímavého a strhujícího neděje, funguje to, začnete se cítit trošku divně nepříjemně, nesví a to je přesně ta paráda. Velmi slušné vítězství (zajímavé) formy nad (ne zcela originálním) příběhem, tentokrát to ovšem velmi vítám, protože je to rána kladivem přímo na hlavičku. Ty závěrečně titulkové sekvence si film mohl klidně odpustit, jsou zbytečné a snad dokonce i celý ten dojem kazí. Ovšem hudba u těch titulků je parádní. Překvapivě zajímavý kousek. 3,5* (28.04.2014)

Nízkorozpočtový australský „duchařský“ film (dokument) se ke mně dostal jakýmsi omylem, ale jelikož mám tvorbu od protinožců docela rád, nepohrdl jsem jím a to i přesto, že to není zrovna můj šálek čaje. Ač jde o fiktivní příběh, musím uznat, že na mě do jisté míry zapůsobil. Ani tak ne svou kvalitou, jako spíše celkovými emocemi, které se režisérovi podařilo během natáčení vytvořit. A to ještě většina dialogů byla čistou improvizací najatých herců. Ztráta dítěte je vždy pro rodiče hotovým knokautem, ze kterého se jen málokteří dokáží pořádně znovu postavit na nohy a „žít normálně dál“. Vždy jim bude prázdný pokojík, fotky a rodinné videa připomínat jejich milovanou osobu. O to horší je, když se náhle začnou dít ve vašem domě podivné věci a slyšíte děsivé zvuky. Mnohdy jde jen o vaši bujnou fantazii, ale ve filmech je potřeba většinou za vším hledat nadpřirozeno a tady tomu nebylo jinak. Což asi málokoho překvapí. Divák se dočká řady rozhovorů se známými, sousedy, experty a hlavně rodinnými příslušníky, kteří se nám pokusí detailně popsat, jaká že Alice vlastně byla. Jenže postupem času začnou vyplouvat na povrch i tajemství, se kterým se nikdy nikomu nesvěřila a i ty zřejmě vedli k její smrti. Smůlou však je, že ač se Anderson snažil vytvořit co možná nejponuřejší a nejdepresivnější atmosféru, jeho dílo mělo velké množství slabších míst, které dost nudili a některé zvraty nepůsobili zrovna nejvěrohodněji. To ale musí posoudit každý sám za sebe. Navíc kvalita obrazu byla vážně dost mizerná – což se dá přičíst na vrub malému rozpočtu, ale to jej v žádném případě neomlouvá. 50% (24.10.2018)

Pseudodokumenty začínajú byť (na môj vkus až okato) v móde, takže som po pár minútach začal premýšľať, či do prehrávača nevsuniem nejakú inú placku. Aj duchárskych záležitostí sme už my, horrorfani, pomerne prejedení, ale čosi ma predsa len do filmu vcuclo. Príjemná civilnosť, uveriteľné postavy, pomalé odkrývanie kariet. Čo je však najdôležitejšie, v istom momente, keď už to vyzeralo, že predsa len pôjde o rutinné, s naivitou hraničiace klišé, vydalo sa to zrazu inými, nečakanými cestičkami. Skrátka, kamsi inam. Nemôžem vám požičať mapu, lebo by som spoileroval, ale jedno hádam povedať môžem: lovenie duchov nie je najväčšou atrakciou tejto snímky - a ak, tak len lovenie duchov minulosti. Lake Mungo je v konečnom dôsledku viac než horrorom alebo thrillerom trpkou drámou o tom, ako málo poznáme svojich najbližších a že cenou za dodatočné zblíženie sa s nimi môže (či musí?) byť niekedy až smrť. P. S. Napriek tomu, čo som napísal na margo horrorovej diétnosti Lake Munga, je v ňom jedna sekvencia, ktorá mi srdce poslala expresným výťahom kamsi do najtemnejšieho suterénu. Ako keby ste na chvíľu čumeli do ksichtu Smrti. (13.02.2010)