Melancholia

Melancholia patří do specifického subžánru, který bych nazval "artový režisér dělá sci-fi", kam patří ještě Solaris od Tarkovského, 451° Fahrenheita od Truffauta nebo třeba Duna od Lynche. U všech to vnímám tak, že se "snížili" k tomuto "opovrženíhodnému" žánru pouze proto, aby vyprávěli něco mnohem hlubšího, a to sci-fi je nezajímá. Bohužel s tím mám já problém, protože se pak ty jejich filmy nedají brát moc vážně z hlediska zápletky, logiky a vědy. Tak například tady je samozřejmě velice atraktivní zápletka, která není ve svém jádru vlastně až tak nemožná, ale v důsledku je zpracována neskonale pitomě a nerespektuje základní principy gravitace. Na druhou stranu mám moc rád, když se v tomhle žánru příběh točí okolo obyčejných lidí a jejich pohledu na celosvětovou událost, kdy divák pouze skládá střípky celé záležitosti a sleduje lidi, kteří nemají na onu celosvětovou událost hlavní vliv, ale pouze na ni reagují a mají omezené informace (krom Melancholie například Mlha či Monstrum). Tady ale krom krásných obrazů hraje prim psychologická rovina a velmi složité charaktery, úžasná sestava herců a Tristan a Isolda. Nevím, proč Lars pokládal za vhodné vždy jednou za deset minut zahrát pár vteřin ze začátku této opery, protože už tak pošesté mi to začalo lézt solidně krkem. I když hlavně kritizuji, dávám takhle vysoké hodnocení hlavně pro to, jak jiný ten film je v rámci mého oblíbeného žánru, ačkoliv díky tomu to samozřejmě žádný žánrový film není. 2 naprosto nesourodé půlky, úchvatné intro, super závěr, je to podnětné a mnohovrstevnaté, charakter Kirsten Dunst, jejíž maniodepresivnost bych v reálném životě nevydržel už po deseti vteřinách, je skvěle napsaný i zahraný a celkově je to doslova krásná depka. (17.03.2020)

Lars von Trier jako už tradičně člení svůj film do kapitol a opět je v jeho rastru žena, respektive hned ženy dvě. Část první - Justine. Dokonalá a filmařsky velmi sofistikovaná dekonstrukce jednoho ze základních rituálů civilizace, tedy svatby, pod jejíž obřadností dříme krize té současné civilizace západní, vyprázdnění životů, krize rodiny, odcizení a prázdnota současného světa, umocněná nejen v tomto případě materiálním přebytkem. Trier se zde představuje jako brilantní vypravěč, stylisticky se drží některých zásad svého manifestu Dogma 95 - kamera snímaná z ruky, vztahový propletenec atd. Vynikajících scén je hned několik, klíčová pro pochopení významu zřejmě scéna s výměnou reprodukcí obrazů - pohnutý stav Justinu donutí v náhlém afektu zaměnit abstraktní modernisty za reprodukce temných středověkých apokalyptických vizí, zejména za obraz Lovci ve sněhu Pietera Brueghela staršího, kterýžto obraz je v ponuré animované úpravě k vidění i v samé expozici celého filmu. Čirá alegorie, stejně jako celý Trierův snímek. Výjev krutého boje člověka s přírodou, výjev života jako neustálého souboje se smrtí. Stejně tak další obraz V zemi peciválů, jasná alegorie odsuzující lenivý a nestřídmý život, tedy něco, co představují postavy Trierova snímku. Strnulost a dekadence životního stylu prezentované sociální vrstvy vůbec otevírá prostor pro zajímavé interpretace. Režisér pojímá prostor svého filmu jako neproniknutelně uzavřený, okolo zámeckého parku jsou vztyčeny neviditelné zdi (viz mostek, přes který se nedá přejet), okolní svět je vesměs jen mýtický (vesnice), zjevné je osazení do kontextu divadelního kusu, celá koncepce možná trochu připomíná Kafkův Zámek. Znepokojivý je obraz jamky č. 19, když je divák výslovně upozorňován na fakt, že v okolí zámku je vybudováno standardní 18ti jamkové hřiště. Trier znepokojuje, ale neodpovídá. ***** Pak ovšem přichází část druhá - Claire a já se coby divák propadám do nikam. Biblická metafora Armageddonu je až příliš prázdná a jestli mám Melancholii hodnotit jen coby čistě katastrofický film, pak je to to určitě nejméně působivé v daném žánru. *** Melancholie mi ovšem během sledování Trierova opusu mysl zaplavila...a dostavil se čistě intelektuální zážitek, tedy to, co jsem od filmu Larse von Triera očekával... (08.06.2011)

Co mně nejvíc vadilo, bylo málo souvislostí. Mám rád filmy, ve kterých do sebe zapadá děj, i když třeba ne přímočaře. Příběh o nevěstě je plný nejasností a čekal jsem alespoň náznak vysvětlení ve druhém příběhu. Ten je o dost zajímavější, ale žádnou nápovědu nepřinese. S Larsem se to má tak, že si jeho filmy buď zamilujete a nebo vám prostě nesednou. Mě zatím příliš nepřesvědčil, ale rád budu jeho práci testovat i nadále. (15.01.2012)

No, tak to byla síla. Na filmy Larse von Triera se už musím připravovat dopředu, protože vím, že mě čeká nálož. Vizuální stránka filmu je úžasná. Lars natočil naprosto fascinující úvod, který se nedá s ničím srovnat. Pak přichází první část "Justine", tato část je to nejslabší na filmu. Chování Justine jsem moc nepochopila a celá tato část byla lehce zdlouhavá. Ovšem druhou části mě už měl Lars v hrsti, tato část je na jasných 5*, neuvěřitelně podmanivá atmosféra. Velké plus za to, že se zde neobjevují žádné velké nánosy patosu. Výteční herci včele s Charlotte Gainsbourg a Kirsten Dunst, která zde pro mě předvedla svůj nejpřesvědčivější dosavadní výkon. Úžasný film, který ze mě jen tak nevyprchá, ale to už bych si měla u Triera asi zvykat. A závěrečná scéna? Tak o té se mi bude zdát. Tu pátou hvězdu nepřidám pouze za tu ne až tak dobrou první část. (28.09.2011)