Hra

Komentář obsahuje SPOILERY. Fincher se po veleúspěšném Sedm vrací k motivu manipulace hlavním hrdinou - v níž nebyla hlavním tématem - manipulace jemnější, přesnější... manipulace tak jemné a přesné, že je to až k neuvěření. Naprosto. Docela rozdíl, od Sedmičky - tam věřit šlo. Dost dlouhou dobu jsem podezříval autory, že i přes tu zjevnou nemožnost naši důvěru žádají. Nebo si stačí uvědomit, že scénář a režie vládne postavám, diktuje jim, co mají říct, kam mají jít, co tam mají udělat, ba co si mají myslet. I Nicholas van Orten to již brzy zjistí. Veden na nitkách Fincherem pletených koná, jak je do detailu předvídáno, vlastně předurčeno. I uvědomění vlastní ovladatelnosti mu bylo vštípeno zvenčí, stejně jako jeho nutně k neúspěchu odsouzený pokus se vládě pera vzepřít. Ba falešný pocit, že Hra končí a jeho finální proměna osobnosti, stejně bizarní jako jeho předchozí dobrodružství - i to je dílem Pánů jeho. Hra přesahuje hru... Člověk běžně samozřejmě chápe, že tvůrci a ne postavy doopravdy rozhodují, obyčejně však je po něm jako po divákovi požadováno, aby na tuhle skutečnost při sledování filmu blahosklonně pozapomněl a pořádně se vcítil. Zpětná reflexe prožitku díla ve světle uvědomění, že nejenom Nicholasem, ale i Subjektivem je manipulováno - fajné. Hru jsem si přesto příliš neužil. Tam, kde třebas Mrtví Rosencrantz a Guildenstern diváka od počátku směřují k pohledu mimo dění k tvorbě, k ukotvení jejich světa do našeho světa, neúplnosti jejich světa atd., tam Hra až příliš dlouho člověka provádí po událostech, jejichž smysl možná později odhadne, ale do té doby předpokládá, že sleduje nepříliš důvěryhodný thriller, který jej nenapíná, neboť začne tušit, že Nicholase doopravdy nic neohrožuje a zároveň se společnosti CRS nemůže doopravdy vymanit. A to, prosím, trvá film 2 hodiny. Když přeci jen přijde na myšlenky z počátku komentáře (pokorně: "Možná nepravdivé, určitě neúplné."), řekne si: "Aháá, tak takhle," a zažije chvilkový pocit radosti z poznání, zkalený uvědoměním možné falešnosti toho poznání. Ta možnost Subjektiva ale trápit nemusí, onen pocit stejně po pěti minutách beze stopy vyhnije. Nebo mu přece jen někdo bude chtít namluvit, že jde o hyperbolu důsledků ovládání obou směrů informačního toku jednou osůbkou/skupinou? Možná by mu uvěřil, ale co by to změnilo? Filmové zažívání ne. (01.05.2011)

Výtečný thriller. Hned po Se7en můj 2. nejoblíbenější film z dílny Davida Finchera. Originální myšlenka, napínavá, mrazící a postupně gradující atmosféra + naprosto dokonalá klavírní hudba, která ji pomáhá navozovat, výborné herecké výkony Douglase a Penna a skvělý (myslím že pro většinu diváků i překvapivý) konec. Nesouhlasím s tvrzením, že je tento film na jedno použití (Hru jsem viděl 4x). Protože ikdyž už pointu znám, tak si stále vychutnávám tu nezaměnitelnou atmosféru a také si všímám detailů, které jsem předtím třeba nepostřehl, a díky nim si tu ďábelskou (H)hru uživám ještě víc než při předchozích promítáních (ale je fakt, že na poprvé mi to docela vyrazilo dech ;-)). (16.12.2007)

Tak tohle je totální magořina. Nemyslím to úplně ve zlém, ale po závěrečném dění nemůžu jít přes 3 hvězdičky. Jako drama to funguje docela dobře, ale samotný příběh je prostě ujetý a nereálný. To samé konec, který je sice překvapující, ale působí hodně divně a vyumělkovaně. Plusem nebyl ani Michael Douglas, který je mi dost nesympatický. Za nápad a podařenou atmosféru dávám alespoň ty 3*, ale víc ani náhodou. 65% (13.08.2010)

Napínavá,rafinovaná,ultra nebezpečná... Taková je Hra Davida Finchera který přeměňuje snobského multimilionáře spolu s divákem ve figurky v jeho člověče nezlob se.Samotnou hru bych si určitě zahrát nechtěla a kdyby se stalo že by jsem se do ní nevědomky zapletla jako hlavní hrdina,myslím že by to byl zážitek na celý život. (21.08.2010)

Originální nápad a myšlenka, toho si ve Hře užije každý. V průběhu filmu jsem hltal každou další zápletku, stále nové a nové nápady, byl jsem ohromen, často i pobaven humornými hláškami, vystresován bezvychodností situace, napjatý neustálým očekáváním. Hra je v té neskutečně vyrovnané první pětici Fincherových dokonalých filmů snad nejpůsobivější a jediné, co mě na ní mrzí, je to, že bylo téměř nemožné nevystavit se brutálnímu útoku spoilerujících maniaků (televize Nova, příbuzní), kteří svojí šanci prozrazovat děj daleko dopředu, využívali více, než je zdrávo. (28.03.2006)