Hra

Večer strávený sledováním Hry byl sice velmi příjemný, přesto tento film řadím mezi slabší kousky Davida Finchera. Novodobý mistr thrilleru postavil svůj film na dá se říct velmi podobném leitmotivu, který o pět let později zpracoval Joel Schumacher v Telefonní budce, od zmíněného filmu se však Hra výrazně odlišuje větší rozmáchlostí, větším důrazem na hru s divákem a bohužel i větší jednorázovou efektivností, jenž je zde budována na úkor uvěřitelnosti. A to je zlé, neboť divákova nedůvěra v možnost, že by se něco takového mohlo opravdu stát ho podvědomě nutí k bagatelizaci myšlenkového podtextu, který zůstává až příliš skrytý pod blyštivým formálním nátěrem. Ale je fakt, že Fincher je skvělý natěrač ;-) (25.02.2008)

Komentář obsahuje SPOILERY. Fincher se po veleúspěšném Sedm vrací k motivu manipulace hlavním hrdinou - v níž nebyla hlavním tématem - manipulace jemnější, přesnější... manipulace tak jemné a přesné, že je to až k neuvěření. Naprosto. Docela rozdíl, od Sedmičky - tam věřit šlo. Dost dlouhou dobu jsem podezříval autory, že i přes tu zjevnou nemožnost naši důvěru žádají. Nebo si stačí uvědomit, že scénář a režie vládne postavám, diktuje jim, co mají říct, kam mají jít, co tam mají udělat, ba co si mají myslet. I Nicholas van Orten to již brzy zjistí. Veden na nitkách Fincherem pletených koná, jak je do detailu předvídáno, vlastně předurčeno. I uvědomění vlastní ovladatelnosti mu bylo vštípeno zvenčí, stejně jako jeho nutně k neúspěchu odsouzený pokus se vládě pera vzepřít. Ba falešný pocit, že Hra končí a jeho finální proměna osobnosti, stejně bizarní jako jeho předchozí dobrodružství - i to je dílem Pánů jeho. Hra přesahuje hru... Člověk běžně samozřejmě chápe, že tvůrci a ne postavy doopravdy rozhodují, obyčejně však je po něm jako po divákovi požadováno, aby na tuhle skutečnost při sledování filmu blahosklonně pozapomněl a pořádně se vcítil. Zpětná reflexe prožitku díla ve světle uvědomění, že nejenom Nicholasem, ale i Subjektivem je manipulováno - fajné. Hru jsem si přesto příliš neužil. Tam, kde třebas Mrtví Rosencrantz a Guildenstern diváka od počátku směřují k pohledu mimo dění k tvorbě, k ukotvení jejich světa do našeho světa, neúplnosti jejich světa atd., tam Hra až příliš dlouho člověka provádí po událostech, jejichž smysl možná později odhadne, ale do té doby předpokládá, že sleduje nepříliš důvěryhodný thriller, který jej nenapíná, neboť začne tušit, že Nicholase doopravdy nic neohrožuje a zároveň se společnosti CRS nemůže doopravdy vymanit. A to, prosím, trvá film 2 hodiny. Když přeci jen přijde na myšlenky z počátku komentáře (pokorně: "Možná nepravdivé, určitě neúplné."), řekne si: "Aháá, tak takhle," a zažije chvilkový pocit radosti z poznání, zkalený uvědoměním možné falešnosti toho poznání. Ta možnost Subjektiva ale trápit nemusí, onen pocit stejně po pěti minutách beze stopy vyhnije. Nebo mu přece jen někdo bude chtít namluvit, že jde o hyperbolu důsledků ovládání obou směrů informačního toku jednou osůbkou/skupinou? Možná by mu uvěřil, ale co by to změnilo? Filmové zažívání ne. (01.05.2011)

"Zajistěte rezervaci do City klubu pro mě a pana Prdeleho k mému obvyklému stolu." Dnes je módní darovat adrenalinový zážitek, ale na Hru od společnosti CRS žádný bungee jumping, let balónem ani škola smyku nemá. Já jsem si tu hru o život s panem multimilionářem docela užil, i když byla poněkud překombinovaná a směle balancovala na hraně náhody. A pokud mi někdo chce trochu adrenalinu věnovat, tak preferuju jízdu na splašeném býkovi, skákání přes vyděšeného koně nadél nebo let plavmo za rukama z Nuseláku. Tím vším by mamonář van Orten pohrdl, aniž by zvedl zrak od šekové knížky, takže musel dostat něco výjimečného a já jsem si to s ním rád zahrál. (06.12.2016)

Proč přisypávat další komentář, když je jich tu víc než 1100... Tak pro sebe. Floutek vlastně s dobrým srdcem, kterého ničí mamon, si nakonec z nudy přece jen objedná podezřele se tvářící zábavu, na kterou dostane voucher. Firma, u níž si zábavu zadal, se specializuje na nejpřekombinovanější možné zápletky, kdy vše visí na dokonalém odhadu chování z psychologického průzkumu účastníka. A tím se dostávám ke vtípku, kterým si mě film dost získal, totiž replice "reaction time is a factor", ze které vyplývá, že na úvod prošel i Voight-Kampf testem... (19.01.2015)

Nepřiznaný spin-off Gordona Gekka z Wall Street a civilnější verze cronenbergovských thrillerů Videodrom a Existenz. Scenáristický tandem Ferris/Brancato se po řadě béček a průměrné SÍTI vybičoval ke krásně paranoidnímu scénáři, který Fincher natočil s luxusním vizuálem a tísnivou atmosférou jemu vlastními a Douglas v hlavní roli sálá arogantním charizmatem a jako morousovitý bankéř je nucen (velmi doslovně) opustit svou komfortní zónu a padnout na dno. Ano, celou dobu se vkrádají pochyby, že to nebo tamto se snadno mohlo nepěkně zvrhnout, ale ten film mě od prvního zhlédnutí v kině baví (dokonce víc než Sedm) a jsem ochoten to ignorovat. (29.05.2016)