Utrpení mladého Boháčka

Snad bych dal ruku do ohně za to, že jsem si v rámci těch českých poeticky lidských komedií prošel snad všemi kousky. A on si to do mého pokoje zničehonic dorazí mladej Landovskej v roli Tondy, kterej si to stařičkou Volhou štráduje silnicí mezi Úvaly a Děčínem, aby mě přesvědčil, že to tak vlastně vůbec není. Bavil jsem se náramně, úplně jak u Homolků. Jen kdyby Jorga Kotrbová nehrála tak strašně naivní holku, která by tím svým chováním otrávila i mrtvolu. (06.12.2015)

Názor, že vůbec nejtěžším žánrem Thálie je právě komedie, prozrazuje takřka neomylně nositele, který je hlouběji zasvěcen do skutečných vztahů, poměrů i možností zákulisí, toho, co, vidět není, ale jasně přitom určuje kvalitu nabídky tvůrce diváku, konzumentovi. Jméno Františka Filipa je známo především z televizní dramatiky třetí a čtvrté čtvrtiny minulého století. UTRPENÍ MLADÉHO BOHÁČKA se stalo ojedinělou možností, šancí, jak přesvědčit o oprávněnosti i jeho filmových ambicí. Výsledkem je sevřený, cudný film, který charakteristickým, pro Filipa nezaměnitelným způsobem líčí příběh ne z města, ne z velkého prostředí hraničních vášní a situací, ale naopak ze zdánlivě zanedbatelně pominutelné stojaté skutečnosti venkova - lhostejno, zda v pohraničí, jak naznačuje film, či kdekoliv ve vnitrozemí, jak se to také mohlo stát i udát - vypovídá mnohé o době svého vzniku. O rovnosti ve vztazích, o slušnosti mezi lidmi, o světlech i méně osvětlených místech jejich povah uprostřed všedního dne, v němž úporně hledají sami sebe a své místo v životě. I tyto postavy se už zařadily mezi naše zklasicizované předky a tvoříce jakési pandány např. ke Kleinově homolkovské trilogii, jsou traktovány v lidské, hřejivě úsměvné poloze, která vždy Filipovi byla tak vlastní. Mládí, které tu také dostalo svou šanci, se odvděčilo řadou pozoruhodných výkonů, jež patří k vrcholům civilní herecké školy šedesátých let. Pomineme-li Pavla Landovského, pro nějž to byla jeho snad vůbec největší - zlomová - příležitost v českém filmu československého období, nelze nezaznamenat Stellu Zázvorkovou, která se tehdy postupně přehrávala do rolí starší ženské generace, a kupodivu i Regínu Rázlovou, jež tu naznačila svůj mimořádný herecký talent, jenž posléze utonul v jejích normalizačních angažmá. Nepřehlédnutelnou kráskou-ztělesnitelkou mladé ženy své doby byla již tehdy dlouholetá potomní smíchovská herečka Jorga Kotrbová. Venkovský svět JZD, nabírajících tehdy dech a postupně se vzpamatovávajících z nejhorších následků násilné kolektivizace padesátých let, dostal v tomto neokázale mimořádném filmů svůj obsah, rozměr a tehdy ještě i perspektivu. Komunistická skutečnost, jejíž obraz zachytil, by byla bez tohoto skromného, ale původního a hlubokého svědectví hned o jeden důležitý polodrahokam faktu chudší. Zbytečně a nevratně. (17.09.2007)

Landovský mi nikdy sympatický nebyl, takže jsem se tomuto filmu dlouho vyhýbal. Nicméně, buď je geniální herec, nebo mu byla role Tondy psaná přímo na tělo. Byl totiž natolik přesvědčivý, že jsem mu toho hulváta s velkým srdcem, sežral i s navijákem. Ale ani tak skvělý výkon nezastínil ostatní herce. Zázvorková, Rázlová i Kotrbová, byly toho hereckého koncertu nedílnou součástí. Ale ten festival trapností, který k životu patří, je stejně tak dílem režie a scénáře. Zcela banální příběh zachycený tak, že se jeho sledováním bavíte, ale současně je vám těch postaviček líto. A přejete jim, aby to dobře dopadlo. Postavy Jany mi bylo líto obrovsky. Málokdy ve mě film probudí tak velkou vlnu empatie. Asi i proto, že se ta odzbrojující bezelstnost vytratila nejen z venkova, ale vlastně obecně ze světa lidí. Takové filmy pak slouží jako paměť duše národa a současně nastavují zrcadlo každému z nás, protože i v takových postavičkách najdeme kus sebe. Filmy, jako Hoří, má panenko, Homolkovi aj. (28.06.2022)

Nemám ráda herce Pavla Landovského, ale tady byl úžasný. Byl živelný, bezprostřední a přesvědčivý. Paní Zázvorková, která hrála jeho matku, taky byla výborná. Po smrti mažela zůstala sama a nutila syna ke svatbě. Nevěstu si měl najít přes inzerát. Syn samozřejmě dlouho odolával, ale pak si pod bedlivým dozorem své matky začal dopisovat s Janou. Po nějakém čase se za ní rozjede a má ji přivést na večeři. Jenže potom se celá situace zkomplikuje. Snažil se to vyřešit po svém. Na film jsem slyšela jen samá slova chvály. Tak jsem se nechala přesvědčit a rozhodně jsem neprohloupila. (03.10.2009)

„Máma mě honila do Děčína, jenže holky z Děčína zase chtěj kluky z Prahy, holky z Prahy zase chtěj kluky z Ameriky, jedině holky z Ameriky by třeba chtěly ňákýho toho kluka z Čičelic, ale zase nevědí kde to je, takže..“ Antonín Boháček jede a občas hraje „takový filky“.. Ale to není z mojí hlavy, to se občas má.. (19.09.2008)