Polytechnika

Jemně a nevtíravě podaná krutost. Velké a pořád aktuální téma "školních vrahů" zcela bez řvavé sociální kritiky a ukazujícího prstu, bez velkých dramat a polopatických schémat. A přesně v tom tkví jeho síla, síla, která doslova drtí. Villeneuve mi svou intimní výpovědí silně připomínal asijské pojetí filmu, kde jsou násilí či zmiňovaná krutost častou součástí přirozeného běhu událostí, či to "nejlepší" ze Spielbergova Schindlerova seznamu jen bez použití barvy v jinak černobílém filmu. Depresivní procházka naštěstí končí nadějí: "Jestli budu mít syna, naučím ho milovat. Jestli budu mít dceru, řeknu jí, že jí patří celý svět." Nikdy bych neřekl, že já, milovník špatných konců, tohle uvítám. On to ale psal sám život, tak zřejmě proto. Filmová Výzva 2015 od kajda.l (28.10.2015)

I když se v případě Polytechniky interpretační rámec (feminismus, politika, samotná událost) přímo vybízí, chci zde v krátkém komentáři shrnout několik svých stručných analytických postřehů týkajících se systémového uspořádání díla. Objevuje se (nejen) zde několik komentářů o tom, že film využívá dokumentárních postupů, což je vzhledem ke zpracovanému tématu logické. Zvolená černobílá textura by tento argument mohla podporovat, nicméně podle několika vodítek je zjevné, že neslouží toliko k zachování dokumentární autenticity, nýbrž k vyjádření stylistické příslušnosti k modernistickým tendencím Evropské kinematografie (využívání poskočného střihu, hrátky s úhly a již zmiňovaná zvolená textura). Vysoká stylizovanost je podchycována například i uspořádáním a rozostřením mrtvých těl, přičemž živé lidské objekty jsou v davových scénách pomocí střihu rozčleňovány na individuality, i když v rámci narativních kompetencí nemají žádný význam. Pokud se ovšem sleduje samotný jedinec (který není napřed vyčleněn z davu), stříhá se velmi málo a naopak kamera minimalisticky sleduje pohyb protagonisty (většinou se jedná o jednu ze 3 hlavních postav, jejichž subjektivizace je v systému důležitým aspektem). Vůbec nejzajímavější je ale práce s dlouhými záběry, a to nejen na úrovni tohoto filmu, ale i na úrovni kontextu tvorby autora. Pomalé kamerové jízdy sledující minimalistické narativní operace s téměř neutuchající melancholickou hudbou působí sice v artovém filmu skvěle, ale samozřejmě konvenčně. Kdežto soustavná práce s pomalou temporytmikou v rámci hollywoodské produkce již může vést k otázkám a touze po odpovědích... K tomu se váže ještě poslední poznámka a to ve spojitosti s kontrasty, které Villeneuve využívá a které opět podporují stylizovanost a vizuální dynamiku filmu: je to kontrast mezi násilím a krásou, resp. záběry, které sledují interiéry školy kontrastují se záběry, ve kterých sledujeme záběry na krajiny (rozlehlé, monumentální scenérie a záběry na ně ve velmi pomalém tempu).__ experiment (25.11.2017)

Snem každého podobně vyšinutého vraha je většinou publicita. Filmy, jako je tento, jim tento sen plní a navíc dávají motivaci dalším šílencům. Nejsem si jistý, zda se k podobnému snímku úplně hodí artový nádech. Podle mě moc ne. Film se absolutně nezanořuje do hloubky, nýbrž si spíše "vychutnává" poslední okamžiky některých aktérek, před odebráním se na věčnost. Pár momentů určitou sílu má, ale jako celek mě to spíše obletělo. Kdyby byla stopáž nepřátelštější, pravděpodobně bych šel s hodnocení ještě o stupínek níže. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film mi vybrala uživatelka eLeR. (23.04.2016)

Po formální stránce působivé, z mého pohledu silná výpověď, hlavně postava Jeffa a jeho (ne)vyrovnání se s pocitem viny. K Bluntmanovu komentáři: ano, při masakru na montrealské polytechnice nezemřely jen ženy, ale (úplně stejně jako ve filmu) i jeden muž - a to pachatel, který spáchal sebevraždu. Zabito bylo 14 žen, zraněno dalších 10 žen a 4 muži, toť vše co se týče obětí. Protože se v některých komentářích níže objevují bláboly o 2 pachatelích a podobně (přičemž dotyčný přiznává, že film ani neviděl do konce), zde je odkaz pro ty, co jsou líní si to vygooglovat a pak sem píší hlouposti: http://cs.wikipedia.org/wiki/Masakr_na_%C3%89cole_Polytechnique Tolik k námětu - hodnocení filmu, který jsem zhlédl jen napůl je pro mne poněkud nepochopitelné, ale někomu to k napsání komentáře zřejmě stačí... (19.12.2013)

Polytechnika je pro mě přímo modelovým příkladem toho, jak by se o podobných událostech (střelba na škole) točit nemělo. Film v posledku nepřibližuje ani osobu pachatele - o kterém si odnesete leda to, že nenáviděl feministky a.k.a. ženy (to, kde se tato nenávist vzala, však nerozpracovává); ale co hůř, ani oběti jeho útoku – které až na dvě výjimky (u kterých nerozpoznám, nakolik mají, či nemají svůj předobraz mezi reálnými přeživšími; přiznávám, že tyhle postavy chápu spíš jako hypotetické ilustrace toho, jak (ne)zpracovat trauma) redukuje na rozstřílená těla. Sice ani tentokrát Villeneuve nezapřel své režijní mistrovství, ale k čemu to, když film neslouží pietním účelům (nepochybuju, že by chtěl, je na to však na jedné straně příliš naturalistický, až exploatující, na druhé pak formalisticky chladný), nýbrž toliko tomu, aby ztvrdil Vill.-ův spravedlivý hvězdný status. 40 % (05.12.2023)