Odcházení

Chápu, že tomu dílu většina lidí nerozumí, a myslím, že je to v pořádku. Pro většiny tu vzniká děl až moc a soukromník rozumí své využitelné svobodě. Takže ani já nebudu tentokrát nic soustavně vysvětlovat, jen hlásím, že jsem se zase jednou u něčeho spiklenecky a svobodně nadechla. Líbila se mi napsaná hra a líbí se mi film, obojí na sobě téměř nezávislé, jak to má být. Je to nejen chytře poskládáno, ale i režie je mistrná, a jsem nadšená, jaké se VH vybral herce a co z nich dostal: dojemná satisfakce pro Lábuse s Kaiserem, pro Dagmar Veškrnovou, pro Abrháma, Zindulku a Chramostovou – byli všichni překrásní, trefní, decentní, neomylní a skvělí... A naopak co se týká Budaře, Duška, Macháčka, Holubové a Vilhelmové, kteří hrát buď už neumějí, nebo nikdy neuměli, dokázal je obsadit a zpracovat tak, že podali přesně ten potřebný výkon a vypadali tak, jak si zaslouží. Zkrátka od autora tu každou větou, obrazem, rozostřeností či naopak zacílením (kamery i významu) plyne citlivá a výkonná ironie vůči všemu – na rovině herecké třeba vůči nesvobodné historii našeho herectví, i jeho svobodné, leč neumětelské současnosti. Nebo fakt, že Ivan, bratr Václava Havla, je celou dobu přítomen na balkonu, pozoruje, je tam, všechno vidí, o všem si myslí své, a sám není vidět. Ale je to plynulý nelineární komentář soukromého i veřejného života, umění vysoké hry i karikatury, zastírání i odhalování. A ta půvabná srovnávací rovina české kulturně-politické zmršenosti vůči anglickému aristokracionářství a slouhovnictví, ruské všeosudovosti, francouzské sociálnosti a německé akurátnosti. Je toho tam samozřejmě mnohem víc, i co do sdělovacích a sdělných rovin – nad některými větami, které nechal pronášet paní Dagmar, nebo které říká sám, nad některými škleby člověku uprostřed soukromého smíchu vděčně zatrne. Ode mě si opět vysloužil veliký srozumějící respekt. (01.05.2011)

Po obsahové stránce s tím problém nemám, je to přeci jen Havlova reflexe vlastního státnického úřadování, ale uniká mi smysl toho, proč je to tak přepjatě kýčovité (ty neustálé nájezdy Malířovy kamery po půlhodině strašně vytáčejí), a proč se známí herci honí za tím, kdo z nich bude více přehrávat. Ano, absurdní divadlo má své určité zákonitosti, ale v tom případě by mělo zůstat na divadelních prknech, jelikož s filmovým médiem si absolutně netyká, tudíž celé Odcházení není ničím jiným, než filmovou ilustrací sebe sama, což ji dělá dokonale sebestřednou, běžnému filmovému diváku až odpudivou a naprosto zbytečnou. V souvislosti s Českými lvy jde buďto o další výplod teatrální posmrtné glorifikace, nebo ten zbytek naší tvorby ani neměl spatřit světlo světa. (09.02.2012)

Inu, bavila jsem se. Neočekávala jsem to, neb jsem předpokládala, že to bude vážné asi jako třeba politika?! A ono je to absurdní, satirické, černohumorné a ironické. Odcházení popichuje, píchá i šťouchá mnoha směry a každý může být zasažen, tzn. najde se, aniž by chtěl. I proto chápu, že řadu pokryteckých a moralizujících šmudlů to musí nemístně iritovat (doslovně - srát). Daleko větší sílu však spatřuji v davu věrných čtenářů populisticko-bulvárních fláků typu "Fuj" a hlavně jejich samozvaných předáků, kteří, co si nepřečtou, to si domyslí, a co nevidí, to také, toliko pak film nenávidí jen pro to, že ho natočil, kdo ho natočil. Ubohé. Ano, Odcházení je jen drama přenesené na plátno, ano, dokonce člověk zaznamená, kdy končí a začíná akt, toliko to není tak zcela právoplatný filmový počin. Avšak, je to originálně nasnímáno, herecky velmi pečlivě odehráno, vtipně ohudebněno a navíc zasazeno do zajímavého exteriéru. Jako celek je to nevyvážené, nicméně obsahovou sílu v tom jednoznačně nacházím - a to je pro mě velmi důležité. 80%. (30.03.2011)

Prej, že se mu to nepovedlo. Že jen zaznamenal divadelní hru. Že mu dali šanci točit, jen aby mu splnili sen, když možná brzo umře. Kecy! Kdo byl někdy v divadle, snad ví, že už jen výběrové sledování celého pódia a vnucené kýčovité pohledy kamery na všechny promyšlené odporonosti příběhu jsou úplně jiný šálek kafe (či piva se skořicí). I když se oprostím od své lásky k Havlovi a začnu být objektivní, vidím jenom veliký příběh, geniální hru detailů, šílených barev, sílu symboliky, absurdity typu bourání scény za rockové Ódy na radost. Nezapomenutelné odkazy na velikány Shakespeara a Čechova nebo na současné osobnosti. A hlavně výborně strohý Josef Abrhám, který se den ode dne víc podobá samotnému Havlovi, skvělá Dáša Havlová v roli někde mezi Raněvskou z Višňového sadu, milující Coridélií z Krále Leara a médii mučené princezny Diany, geniální mrcha Vilhelmová, jež nápadně připomíná Learovu Goneril nebo Jan Budař v roli slizkého albína Albína. Ať kritici formu nazývají jak chtějí, divadlo v divadle je fajn, ale divadlo ve filmu je fakt cool experiment. Prej, že je to strašnej kýč. Ale o něm přece celý příběh je, ne? (24.12.2011)

To by mi nenapadlo, že si pozriem tento film v deň úmrtia jeho tvorcu... Treba povedať, že sa mi vždy páčil Havlov jemný ironizujúci humor a tu je dokonale pretkaný politickým prostredím, resp. rozprávaním o politických súvislostiach. Pre hercov to bola určite česť zahrať si pod Havlovým vedením, lebo aj ten najmenší štek bol zahraný báječne. Treba aj povedať, že pôvodná divadelná hra mala zostať v divadle a nepúšťať sa na filmové plátno. (19.12.2011)