Odcházení

Čekal jsem sračku nebeských rozměrů a byť jsem jí chvílemi dostal, chvílemi naopak překvapilo pár skutečně vtipných (ve všech významech toho slova) momentů. Občan Havel je už na toto uvědomění zřejmě stár, ale dnes už si prostě postmoderní Eintopf či schéma absurdního dramatu samo o sobě k okouzlení diváka nevystačí, ale věřím, že před pár dekádami to mohlo fungovat znamenitě. Nemohu se zbavit dojmu, že ujmout se tématu zkušenější filmový režisér a udělat z něj nákladnější zhruba tak hodinovou TV inscenaci, byla by to celkem bomba. Především druhá třetina filmu je trochu k nepřežití a nůžky by snesla. Havlovo cameo je okouzlující, díky za slona z Loděnic a to Budařovo tričko remixující Warhola a Klimta chci ! (31.03.2011)

Námět, scénář a režie : Václav Havel. Hudba : Michal Pavlíček. CITÁT - Myslím že je čas dozrát k mému odpolednímu grogu.......... Film je obsazený mnoha českými hvězdami jak té mladé tak i té starší generace. Je to vlastně celé jen o slovíčkaření a dlouhém dialogu. Chvilkama mi to připadalo ujeté ale asi to byl záměr. Nejlepší na filmu je postava pana Knoblocha, kterou trefně vyrobotizoval Krobot. CITÁT - V hospodě se povídalo........... Před (za) kamerou se nám začne rozvíjet život a osud kancléře (bývalého) Viléma Riegera (Josef Abrahám), který má teď dost času a tak nám bude rád o svém životě vyprávět. Ale jak jednou řekl sám Václav Havel - Obliba není vše. CITÁT - Člověk je určen ke svobodě......... Děkujeme, že jste si vypli své mobilní telefony a dokoukali tento příběh. Já s tím měl docela problém. Na mě je to moc ujeté a bizardní. Ale co se mě velmi líbilo bylo paradoksně noční psychovyvádění okolo 60 minuty. To se povedlo a je to asi jediná akční scéna ve filmu. V tom smyslu je nesmysl. A jest-li se mi to líbilo , Asi jo. Určitě. Určitě asi jo. (25.03.2012)

Chápu, že tomu dílu většina lidí nerozumí, a myslím, že je to v pořádku. Pro většiny tu vzniká děl až moc a soukromník rozumí své využitelné svobodě. Takže ani já nebudu tentokrát nic soustavně vysvětlovat, jen hlásím, že jsem se zase jednou u něčeho spiklenecky a svobodně nadechla. Líbila se mi napsaná hra a líbí se mi film, obojí na sobě téměř nezávislé, jak to má být. Je to nejen chytře poskládáno, ale i režie je mistrná, a jsem nadšená, jaké se VH vybral herce a co z nich dostal: dojemná satisfakce pro Lábuse s Kaiserem, pro Dagmar Veškrnovou, pro Abrháma, Zindulku a Chramostovou – byli všichni překrásní, trefní, decentní, neomylní a skvělí... A naopak co se týká Budaře, Duška, Macháčka, Holubové a Vilhelmové, kteří hrát buď už neumějí, nebo nikdy neuměli, dokázal je obsadit a zpracovat tak, že podali přesně ten potřebný výkon a vypadali tak, jak si zaslouží. Zkrátka od autora tu každou větou, obrazem, rozostřeností či naopak zacílením (kamery i významu) plyne citlivá a výkonná ironie vůči všemu – na rovině herecké třeba vůči nesvobodné historii našeho herectví, i jeho svobodné, leč neumětelské současnosti. Nebo fakt, že Ivan, bratr Václava Havla, je celou dobu přítomen na balkonu, pozoruje, je tam, všechno vidí, o všem si myslí své, a sám není vidět. Ale je to plynulý nelineární komentář soukromého i veřejného života, umění vysoké hry i karikatury, zastírání i odhalování. A ta půvabná srovnávací rovina české kulturně-politické zmršenosti vůči anglickému aristokracionářství a slouhovnictví, ruské všeosudovosti, francouzské sociálnosti a německé akurátnosti. Je toho tam samozřejmě mnohem víc, i co do sdělovacích a sdělných rovin – nad některými větami, které nechal pronášet paní Dagmar, nebo které říká sám, nad některými škleby člověku uprostřed soukromého smíchu vděčně zatrne. Ode mě si opět vysloužil veliký srozumějící respekt. (01.05.2011)

Takové barevné mauzoleum Václava Havla. Film tak strašně přetížený úmyslnou absurditou, nevkusem a různorodými vlivy, že v něm zaniká jakýkoli osten původního textu a bohužel stejně vadne i jeho smysl. Je to úplně stejný syndrom, s jakým se po smrti Petra Lébla potýká Divadlo Na Zábradlí. Smíchat Čechova, Shakespeara, western, první republiku, totalitu, podnikatelské baroko a spoustu dalších ingrediencí tak, aby měl výsledek jasně daný smysl a něco skutečně vypovídal, to je výsada velkých režisérů. A tím Havel (při vší úctě k němu) prostě není. Odcházení je místy docela roztomilé a zábavné, ale jako celek působí bezbarvě a zbytečně. Nevím, co tím chtěl básník říci - i když mám jinak jeho verše strašně rád. (17.03.2011)

Absurdní drama mělo svůj význam někdy v šedesátých a sedmdesátých letech. Na divadle. Pokus o jeho přenesení v jakési groteskní formě na filmové plátno v roce 2011 je prostě anachronismus. Nehledě na fakt, že nejhůře se pro film adaptují právě divadelní hry. Takže když si na něco takového naběhne debutant, je to o to horší náraz. Ostatně tohle je komentář od diváka, který si myslí, že nejlepší dialogy v tomto filmu měl Jan Budař. Prostě je to jen kuriozita: celovečerní hraný film natočený bývalou hlavou státu. (22.12.2013)