Kráska a zvíře

Hudba Luboše Fišera a herecké výkony všech zúčastněných z této Moskalykovy inscenace Hrubínovy hry vytvářejí k Herzově verzi alternativu v pojetí, které zdůrazňuje poetiku, ale díky Fišerově invenci i mnohem větší dramatičnost než eklektický kýčař Hapka (autor hudby u Herze). Samozřejmě, že výtvarné limity tato inscenace má, proto o malý fous vítězí Herzův film, ale jist jsem si tím, že pojetí sester krásky ve výkonech (ironických semetrik) Drbohlavové a Syslové je téměř nepřekonatelné, (11.02.2012)

A opäť ďalšie spracovanie známeho motívu, tentokrát česká televízna inscenácia od Moskalyka, ktorá sa celá niesla v tajomnom duchu a ktorá nesklamala. Výber krásky naozaj dobrý, keďže Jana Šulcová bola v najlepších rokoch skutočne šarmantná dáma. Na inscenácie ale veľmi nie som, takže u mňa priemer. 50 % (20.11.2014)

Nezaklouženě opomíjená televizní inscenace pohádky pro dospělé z pozdně černobílého období Československé televize na minimální ploše doslova vykouzluje přesvědčivý mýtus o temných i světlých stránkách našich duší a o tom, jak je nesnadné je i pro horoucí lásku napravit zlo, o které se nezasloužila. Soulad režie, scénáře i výkonů obou protagonistů je perfektní a zážitek - byť v takřka čtyřicetileté vzpomínce - úchvatný a nepomíjející. (06.12.2009)

Asi nejvíc příběh jako takový proslavil Disney a jeho animovaná verze. U nás zase slavná Panna a netvor, kde ale netvor byl skutečně netvorem. Zde zvíře zase tak ošklivou tvář nemá, jak se nám snaží Jana Šulcová naznačit. Zakletý muž vypadá spíše jako kombinace lva a člověka nebo kočky. Dana Syslová hrozně přehrává, ale jinak je obsazení vcelku kvalitní. Mě ale samotný děj nikdy moc nebavil ač v různých podobách. Nicméně zde oceňuji i kombinaci studia a exteriérů. (09.11.2020)

Moskalykovo zpracování krásné pohádky (v interpretaci Františka Hrubína) mě naprosto zklamalo. Od prvních scén nabitých nekontrolovanou hereckou i režijní hysterií i mdlobou (v nezvyklé mesalianci), nevidomými kamerovými záběry a plochou hudbou, snažících se pospolu ze všech sil navodit atmosféru, jsem minutu od minuty zakoušel stále silnější muka skvělého dramatického textu v breptavých ústech a levých rukou. Do každé scény mně vstupovaly záběry a zněly hlasy ze skvělé Herzovy adaptace. Snad nejhorší na tomto ztvárnění je zdání prostoty, které je však jen ctností z nouze omezených technických možností; těch se naopak snímek snaží využít v míře až neúnosné a vlastní děj neorganicky – a k nestvůrnu – přecpává hluchými a slepými obrazy. Vatou pak Hrubínovy dialogy mokvají jako zbůhdarma prolitá krev. A v neposlední řadě: písňové vstupy ještě zesilují ten falešný lyrismus a udusávají celou tu vyprahlost do bezcestna, zvráceného v závěru v nevěrohodný happyend. (26.08.2017)