Poslední neděle

Skvělý Plummer, úžasná Mirren a božský McAvoy. Je to šílená kombinace z ruského prostředí :D Ten film je tak intimní. Tak složitý, tak pro mnoho lidí nepochopitelný. A já tomu rozumím. Podle mě, abyste hlouběji porozumněli tomu, co se tam děje - tak byste měli znát tehdejší společenské dění a já mám to štěstí, že aspoň trošku znám, ale i tak - pro ruské publikum by to bylo ještě intenzivnější. A nevěřím tomu, kdo řekne, že při posledních 10 ti minutách neměl slzy v očích ;) (14.04.2024)

Povinná četba pro fanoušky Tolstého, ale i literatury a historie obecně. Provedením je to standardní, životopisné drama, které neriskuje, sází na jistotu. O příčku výš to ale zvedají herecké výkony (u mě to zase vyhrál Giamatti - McAvoy, Plummer a Mirren jedou v těsném závěsu), film zachraňuje taky okouzlující hudba a kamera, od poloviny ale hlavně vykreslení bouřlivého vztahu spisovatele a jeho choti. Oproti běžným šablonám tady máme model pozdní fáze manželství, v kterém pod nánosy únavy a zahořklosti stále bobtná obětavost a mladické okouzlení. Místy je to trochu sentimentální, ale funguje to. Moc hezká práce. (19.05.2016)

Filmová adorace Tolstého i obžaloba toho, co se se správnými myšlenkami může stát ve špatných rukou...Film o dětinském idealismu, hloupé naivitě, ale také falešném puritánství a zištné sobeckosti...A jistá naivita a nepřehlédnutelně okázalý umělecký záměr se táhnou celým snímkem, který ale bohužel spíše prázdně memoruje a se mnou se zcela emočně minul...A na Tolstého romanopisce v tomto scénáři raději zapomeňte...McAvoy, Mirren a Plummer samozřejmě silným hereckým trojúhelníkem... (13.07.2010)

Hned v úvodu se dozvíme, že "Tolstoj je nejslavnějším spisovatelem na světě". Ano, pokud bychom mluvili o románu "Vojna a mír", dalo by se souhlasit s tím, že je to "román románů", povídky jsou také vesměs velice dobré, u Anny Kareninové je to však už slabší a Vzkříšení je více méně jen proklamativním dílem.... Ostatně Jay Parini, autor románu "The Last Station" (1990), tj. filmové předlohy, je Američan - a jak známo, Američané vidí všechno (zvláště Rusko) poněkud jinak; a také, když konec není happy, musí být alespoň sentimentální (jedna hvězda dolů). Dík mu ovšem patří za to, že opět rozvířil tolstojový kult, který žije právě především z víření. I když bych se s románem srovnával asi obtížně, s filmem se srovnám snadno. Zřetelně viditelné a přehledné vztahy, však mohou klamat. Poměrně nejzřetelnější je vztah manželů Tolstých (především z dopisů a dokumentů, i když beletrie jej dokáže docela zajímavě zapouzdřit); ostatně jde o archetypální vztah starých milenců, z nichž se jeden rozhodne jít svou vlastní cestou. Kdysi mě zaujala propagace pohlavní zdrženlivosti (jak u Tolstého, tak u Ghándího); oba však, když to na ně přišlo, šli za manželkami, které už s "cudností" byly smířeny. Složitěji se vyvíjí vztah mladých milenců (Valentin a Máša). A ještě složitěji (nedomnívám se, že byl dosud ve všech důsledcích pochopen) vztah Tolstého a Čertkova (sám v něm vidím analogii vztahu Krista a Pavla, přestože se nepotkali - ano, nepotkali se skoro v ničem. Pozn. 1.: A kam tak pozdě vyrazil LNT? Do bezdomoví? Nebo domů, na Kavkaz, kde prožil nejlepší léta svého života? Pozn. 2: Snažil jsem se něco víc dozvědět o tolstojovské komunitě Teljatinka, ale zatím se nedaří. Našel jsem zatím pouze Pariniho román v italštině. Pozn. 3: Tuto krátkou recenzi věnuji Sofii Panteleitové (Chemniitz, Německo), která byla celý život věrnou "tolstojkou", i když její velké přání, navštívit Jasnou Poljanu, se jí nesplnilo; před třemi lety zemřela na nevyléčitelnou nemoc. (08.02.2018)

Jsou dvě věci (vedle stopadesáti dalších), pro které mám slabost: široká ruská duše a anglický humor. Že se tyhle zdánilvě protichůdné veličiny dají zkombinovat, aniž by to mělo za následek výbuch, je pro mě sice překvapivé, leč pravdivé. Výsledkem je příběh ne právě nabitý zvraty, ale o to intimnější ve vztahu k divákovi, který je ochotný přistoupit na pomalé tempo a ukecaný děj. Ovšem ty kecy se poslouchají jedna báseň, obzvlášť vezmete-li v úvahu, že jsou výborně napsány a návdavkem pronášeny ústy skvostného Christophera Plummera, jedné z nejlepších hereček současnosti Helen Mirren (když seděla v posteli, kokrhala a smála se, vypadala dočista jak malá holka) nebo sympaťáka na hákrátomegakvadrát Jamese McAvoye. Tohle pohlazení na duši mě nadchlo a navíc vzdělalo, páč o sklonku života jednoho z mých nejmilejších spisovatelů jsem ke své ostudě dosud nevěděla zhola nic. Však ani Tolstoj není bez chyby, že... (30.08.2010)