Katka

S Katkou jsem se párkrát v Praze viděl .. jak na ulici tak v blázinci. A není na tom tak špatně jak tahle prasečina vypovídá. Těmhle filmům o drogách se dá věřit jako pohádkám ... Kdo chce věřit hrůzám závislosti na drogách, nechť věří ... ale pád na osobní, sociální, psychický a etický dno nezpůsobují drogy, ale drogy jsou důsledkem tohoto pádu, aby se s tím člověk psychicky srovnal a zavřel před tím oči, uši a všechny psychologický vrata. Problém není v drogový závislosti, tak je produktem psychologickýho a psychickýho problému jedince, který se neumí srovnat s vlastní existencí a vlastním životem... Naprosto ohavná lež, která straší mládež a ta přitom dnes již ví, ... no prostě ví ... (11.03.2015)

Třeštíková nám ukázala možná až moc... Neřikám, že je to špatný dokument, ale takových je tu spousta, vždyť ti lidé si za to můžou z větší části sami. Vlastně by se celý dokument dal zkrátit na dvě fotky, ona předtim, ona potom. Hlavně z těch Katčiných keců jsem byl už otrávenej, pořád to samé "Jdu na detox" "Nevydržela jsem to, musela jsem si šlehnout." bla bla bla. Takových holek, kluků je kolem nás spousty, jen jedna se nechala nafilmovat. Btw. co z toho vlastně vůbec měla? Peníze? To by si měla Třeštíková nafackovat, že jí dává na drogy. A pokud ji za to nedala nic a Katka chtěla jen ukázat lidem co z nich udělají drogy, tak je ještě hloupější, než doopravdy je, mrzačit sebe pro informovanost druhých. 40% (07.03.2010)

to, co plati o Renem, plati aj o Katke. Pre nich uz bohuzial niet cesty spat a mna by nejakym zvlastnym masochistickym sposobom zaujimalo, kde bude Katka o par rokov. Luto mi jej nie je, nie je mi luto ziadneho narkomana, je mi len luto toho, ze pribuda ludi, ktorym sa podava pomocna ruka a oni ju z tych ci onakych dovodov odmietaju. Kiezby bolo pribehov so stastnym koncom viac, rozhodne by ich dnesna doba potrebovala. Na casozbernych dokumentoch je krasne to, ze najvacsim umenim je zohnat len zaujimavy "namet" v podobe neobycajneho zivota pre nas "obycajnych" ludi, ktorych vzdy osud, vymykajuci sa z bezneho stereotypu, dokaze takto uchvatne rozhadzat. A Helena Trestikova ma na taketo osudy nos a dufam, ze par casozberakov od nej este uvidime. (01.07.2011)

Tohle je protipól všech těch seriálů o krásných, úspěšných a bohatých. Neumím sdílet problémy horních deseti tisíc, stejně jako těch dolních deseti tisíc. Ani jedné skupině nedokážu fandit, asi příliš nemám ráda extrémy. Bradáčová je mi z duše odporná, s chutí bych jí rozbila hubu. Ale naprosto nechápu reakce ostatních, kteří by zřejmě rádi udělali totéž. Helena Třeštíková nenatočila žádnou oslavnou ódu na feťačku, která byla zbavena mateřských práv, ale zaznamenala její život. Není mi úplně jasné, jak někdo může zaměnit opovržení nad Bradáčovou s odsouzením skvělé dokumentaristické práce. Už to, že v nás neznámá smažka vyvolává emoce, je přece jasným důkazem kvality práce paní Třeštíkové. (05.10.2014)

Během celých závěrečných titulků bylo ve velkém sále Světozoru slyšet každičké šustnutí. Všichni najednou ztratili řeč a odvahu to strnulé ticho narušit. Příběh narkomanky Katky minimálně v jednom ohledu znepokojuje víc než osud Marcely a Reného: výrazněji akcentuje fyzickou proměnu protagonistky (kamera dlouze zabírá Katčinu tvář, několikrát při pohledu do zrcadla). V prvních minutách jsem odmítal uvěřit, že sleduji tutéž ženu, kterou zachycuje plakát filmu. Jak někdo může v průběhu čtrnácti roků zestárnout o třicet let? Drogy. Kde mohly u Marcely a částečně i u Reného panovat ohledně uměleckého záměru pochyby, zde je zjevný – varování. Zamýšlené školní projekce tomu odpovídají. Cenou za syrový dokument, který zachycuje i okamžiky známé jen z odvážnějších hraných filmů, bude nejspíše další debata nad filmařskou morálkou. Existuje nějaká hranice, kdy „nečinné“ natáčení cizího utrpení přestává být etické? Neměli bychom ovšem přehlédnout, že stejně jako člověk (zpravidla) dobrovolně začne brát drogy, nechala se Katka s Láďou a později Romanem také dobrovolně natáčet, což jí navíc poskytlo určitou výlučnost v rámci narkomanské komunity. Velmi vítaným prvkem, který jsem u předchozích časosběrných projektů postrádal (nebo si alespoň nevzpomínám, že by v nich byl přítomen), je zaznamenání reakce dokumentovaného po zhlédnutí sebe samého. Pobídnutí k sebereflexi je z pozice filmaře, nikoliv osobního přítele, asi tím nejzáslužnějším možným činem, jež zároveň mnohé ospravedlňuje. Apendix: Když vás po tomto dokumentu přepadne na Hlavním nádraží chuť na kávu a nebudete-li chtít, aby vás přepadl i někdo jiný, asi zvolíte jiný podnik než Fantovu kavárnu. 80% (11.12.2009)