Katka

U sledování dokumentů si vždykcy říkám, jakou náturu jejich tvůrci musí asi mít: silnou. Hodně silnou. Zaznamenávají až neskutečné příběhy a nemohou do nich nijak zasáhnout, nijak je ovlivnit. Jen se na to dívat a obraz předávat ostatním. Helena Třeštíková patří mezi ně - kouká na třicetiletou Katku, která si do břicha, v němž roste nový tvor, píchá heroin a nekomentuje to. A já ji za ty časosběrné výjevy obdivuju. // Čtrnáct let ze života narkomanky Katky je vtěsnaných do 90 minut působivé podívané. Nedalo by se ani spočítat, kolik hektolitrů Katka vybrečela. Ale přitom nevyvolává soucit... Pláče sama nad sebou. Uvědomuje si, co MUSÍ udělat... ale taky si uvědomuje, že na to zkrátka nemá. Katka je ztracený případ (a je stále V pasti, jako tomu bylo před několika lety). Ale tento dokument ztraceným rozhodně není. (02.03.2010)

Film je určitě prospěšný, myslím, že by se měl hojně promítat mládeži jako odstrašující příklad, alespoň mně z toho běhá mráz po zádech ještě po 24 hodinách. Myslím ale, že má zbytečně dlouhou stopáž, Katka stále opakuje ty samé věty, čemuž se tedy nedivím, v jejím stavu, ale přece jen pro diváka je to už příliš dlouhé a pořád dokola, navíc mě mrzelo, stejně jako u Reného, že často nebylo přes špatný zvuk rozumět. (11.10.2010)

Druhá projekce: Strhující, časosběrný dokument Heleny Třeštíkové o životě a každodenních strastech feťačky Katky. Zde se bohužel odehrává opačný scénář Mallory, která se dokázala i přes velkou životní zátěž vzchopit a jít životem napříč. U Katky byla vize samotného fetu větší, než budoucí život s vlastním dítětem. Smutné, ale poučné. Tohle by se mělo povinně promítat na základních a středních školách! (23.04.2017)

No to je úplná tragédie. co na tomhle každý vidí? Co to hodnocení? Co je na tom krásného? je to příšerné a zdrcující. Točit nějaký dokument o prašivé feťačce, která do toho spadla vlastní vinou. Bylo to její svobodné rozhodnutí a teď si hraje na chudinku a my se na to budeme všichni dívat a říkat si, tohle z člověka udělají drogy! Každý slušný člověk ví co drogy dokážou a přece je nebude brát. Mě osobně je fuk kolik je na světě feťáků a jestli to mají za pár a nebo ne. skončí v kanále, kam tak jako tak patří. Tenhle film je absolutní ubohost. Natočí někdo také film o poctivých pracujících lidech, kteří byli postiženi záplavami? A výdělek půjde na jejich konto? Natočí někdo film o poctivých pracujících lidech, kteří jsou ve státem nechtěně vytvořených ghettech terorizovány a okrádány právě takovými prašivci jako je tahleta Katka? O slušné občany se v této zemi nikdo nestará. Za to však se točí výstavní dokumenty o feťácích a cikánech a bůh ví o komsi ještě. Ukazuje se tam jak oni za to nemůžou a jak je důležité jim pomoct!!!! FUJ FUJ FUJ FUJ!!!!!!!!!!!!!! Až je mi z toho špatně!!! Jediné co tomu dokumentu schvaluji, je akorát to, že se na to někdo podívá a čumí s otevřenou hubou jak je to odporný. Lůzy a přenašeči smrtelných nemocí v dnešní společnosti je absolutní tragédie. To abych se bál pustit své děti ven. Protože nikdy nevíte, kde na vás vybafne nějaká ta Katka s virem HIV doprovázená nějakým smradlavým cikánem, který se ještě k tomu neumí ani slušně chovat. (23.10.2010)

Na volné trilogii, ve které se Helena Třeštíková vrací ke konkrétním "případům" (přiznejme si, že na ty filmy nechodíme kvůli těm osobám, o nichž pojednává, ale kvůli tomu, abychm viděli, jak "nevyzpytatelnost života překoná mnohé fikce" a abychom si potvrdili přednastavený názor), mi přijde nejpozoruhodnější práce s pojímáním času. Nejde o to, že všechny filmy jsou časosběrné dokumenty, které jsou sestřihem ohromného množství materiálu, kdy je nutné si domyslet elipsy a pozastavovat se nad neovlivňováním dokumentovaného "materiálu", ale že i přes svou časosběrnost ukazují vliv času na jedince. Zatímco Marcela dráždila svou pasivitou a ukazovala, že na některých jedincích se změna režimu výrazněji nepodepsala, když je samotné širší společensko-kulturně-politický kontext nezajímá, a René byl ukázkovým příkladem neschopnosti se adaptovat na změnu režimu a okolnosti o světě za mřížemi jsme se spolu s titulním představitelem dozvídali prostřednictvím médií (televize a knih), tak Katka nabízí vyloženě fyzický zážitek, který je dán tím, že sledujeme, jak se na nenapravitelné narkomance podepíše čas. Toto pozorování rozpadu je ale narušováno kýčařskými výjevy čvachtání se v potůčku (neuvěřitelně laciná symbolika), ve kterých čas jde dál, jenom hrdinka zůstává stále na místě, a výrazným zasahováním do osudů pozorovaného objektu (kdo že jí to zajistil tu doktorku?, kdo že jí platí za to, že se nechá dokumentovat?, kdo že to neukazuje souvislosti - shánění drogy, zajišťování peněz na ni nezákonnou činnosti?). Z ostatních hodnocení a komentářů jasně vyplývá, že jde o "zážitek". Otázkou je, jestli důležitost dokumentu spočívá pouze v tom, že je vhodný do škol jako nedidaktická pomůcka, nebo nás nutí přemýšlet, přehodnocovat názory a zaujmout nějaké stanovisko. Obávám se, že ne; jde - v lepším případě - o fascinaci z rozpadu, resp. - v tom horším - kýčovité dojímání se nad vlastní empatií. (27.02.2010)