Prúd

Sice tu budu v komentu trochu opakovat i kluky, jelikož zatím (a možná na dlouhou dobu) jsme to viděli jen my v Písku, kde se z toho z mého úhlu pohledu vyklubal nejhorší film (relativně). Možná to bylo dost ovlivněné špatnou projekci, přetrhnutím pásku, velmi špatného zvuku a nijak oslnivého simultáního dabingu, ale i s přihlídnutím k ostatním posuzovatelným aspektům nebudu hodnotit jinak. (FNR Písek 2009) (09.08.2009)

Festival Nad Řekou 2009 Atmosféra příběhu byla vykreslena celkem opravdově a měl jsem trochu pocit, že to prožívám s nimi. Jen mě neustále rušil často vzpadávající zvuk a komplexně rušivý simultální dabing. Přijít o kamaráda asi není sranda. Jen neukázali utopence, což mě trochu mrzelo. (05.08.2009)

uááá, tak tenhle Proud byl bohužel až moc pozvolný, prvnoplánový, okatě pochmurný, nijaký, nudný a bez hlubší atmosféry... snad nejsem cynik, když přiznám, že tragický děj na mě absolutně nezapůsobil, pokukoval jsem neustále po hodinkách a bavil se raději padajícími sluchátky ostatních diváků, dost hrozným simultálem a čtyřmi výměnami filmového kotouče... kvalitní kamera je tak jediným kladem, co mě napadá... 30% [Festival Nad Řekou, 2009] (10.08.2009)

//Komentář obsahuje spoilery!!// Už samotný název filmu a jeho úvodní titulky, pod kterými sledujeme řeku za zvuku intenzivní Vivaldiho hudby, naznačují, že voda nebude v tomto snímku zrovna přátelským elementem. Jeden z mladých kamarádů se v ní utopí a ti ostatní se pak s jeho smrtí musí vyrovnávat. Každý to dělá po svém: student medicíny se snaží od tragické události odpoutat používáním lékařských termínů, druzí se vztekají a obviňují, třetí truchlí a obviňují se z toho, že si ani pořádně nepamatují jeho obličej. Není náhoda, že se jedna z postav zeptá druhé: „Máš rád Camuse?“ Snímek, který vznikl pod vlivem existencialismu (v 60. letech tolik módního) tematizuje smrt ze všech možných hledisek, především ji ale ukazuje jako nevyhnutelnou a nezávislou na ostatním dění. Kamarádi zemřelého se na každém kroku setkávají s tím, že život jde i přes jejich osobní tragédii dál. V pekárně se nepřestává péct chléb, dělníci si dál povídají o banalitách a na pozadí pohřbu vidíme a slyšíme v druhém plánu děti, které hrají fotbal. Gaálův psychologický film (jehož výbornou kameru obstaral Sándor Sára) mi připomněl české filmy nové vlny. Má rozumně dlouhou stopáž a v jeho jednoduchosti, stručnosti (která nahrazuje melodramatičnost) je jeho síla. (20.02.2012)

Na koho má spadnout lavina, ten se neutopí. Parta mladých mužů a žen se snaží (často až nuceně, nespontánně ) vyvolávat ducha nešťastně utopeného přítele, moc jim to ale nejde. Všichni akcentují svůj vztah s mrtvým, ale ten klouže to rétoriky a pozérství. Další vjemy, další plány, další činnosti na něj vrší hlínu zapomnění... Dobře natočený film se silnými existenciálními rysy, i když s přemírou "popisných" prvků (jako např. detaily v medikově pokoji), které spíš rozptylují, než by vedly k přemýšlení. Čtyři hvězdy jsou také na místě. (16.06.2015)