Ježek

Já vím, bylo to všechno vyloženě cíleno na city, ale já na to rád skočil. Je to pěkný film. Co o tom říct? Kecací drama, jež se odehrává skoro jen v jednom domě (asi ve třech bytech), ve kterém žijí různí lidé. Příchod japonského gentlemena změní životy jak domovnice, tak té malé ukecané, přechytralé holky. Spíše tedy té domovnice, protože japonský pán uvdií její pravou osobu a ukáže ji, že nemusí být jen nevzhledná zapšklá stará bába, po které kdyby někdo vzhledem k jejímu povolání občas něco nechtěl, tak je téměř neviditelná. A vše to skončí v podstatě smutně. (24.02.2011)

Já mám strašnou slabost na filmy, kde někdo umře a protože mě to dojímá, tak jim vždycky chci nacpat těch pět hvězdiček, ale tady jsem se trochu zabrzdil, protože až na ten konec je Ježek prostě výborný, ale pouze čtyřhvězdičkový. Skvěle podaná vztahovka z jednoho domu vnímána mnoha očima, postavy, které vám přirostou k srdci a hořkosladká atmosféra, která mi nádherné sedla. (17.02.2016)

Tohle je přesně důvod, proč si až na vyjímky nepouštím filmové adaptace mých oblíbených knih, vím, že budu po každé zklamaná. Kniha je prostě kniha a já chápu reakce všech nespokojených čtenářů bestselleru Muriel Barberyové, ale protože jsem ho nečetla, tak nemusím srovnávat a mohu s klidným svědomím konstatovat, že jsem se už dlouho necítila tak dobře, jako ve společnosti malé Palomy, Japonce Kakury a hlavně paní Renée v úžasném podání Josiane Balasko, která mně svým ztvárněním nenápadné, zanedbané a přesto svým způsobem kultivované domovnice naprosto odzbrojila. Moc krásný film, který mně okouzlil i dojal zároveň. (26.07.2013)

„Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut.“ Né fakt, přísahám, to není popis mé osoby, ale jedné ze dvou hlavních postav filmu, domovnice René. Druhou je Paloma, která se učí japonsky, aby si mohla číst v originále manga, jo a ve třinácti chce spáchat sebevraždu spolknutím antidepresiv své matinky. Obě si hledají úkryt před světem, neb jsou chytřejší než zbytek lidstva, což úplně nechápu, protože já třeba chci, abyste věděli, že jsem přečetla kompletní dílo Sørena Kierkegaarda, nebo že poslouchám Glenna Goulda (machr na piáno), proto vám to sem teď cpu. V tomhle příběhu prostě domovnice poslouchá Wagnera a miluje filmy Jasudžiro Ozua (ale kdo ho rád nemá, že?! Ukigusa je nejvíc). Nakonec lest obou prohlédne až Japonec Kakuro, který až takřka červenoknižně naplní normy romantického bijáku, když se do zádumčivé domovnice zamiluje. No, teď to přípomíná až pohádku o Popelce napasovanou na lidi důchodového věku, né?! Ale důležitější než samotný příběh je zde filosofický podtext, zdůrazňování krásna a literárních klasiků (kdo nemá pojmenovaného svého psa/kočku podle Tolstého je nikdo). Naštěstí přes pointu a harlekýnovskou odbočku jde o příběh v pravdě sarkastický, tudíž koukatelný. (01.09.2014)

Film, který musí být strašně povrchní, aby si zvládal udržet iluzi jakési intelektuální revolty vůči buržoazní prázdnotě. Takže intelektuál je zde ten, kdo mlčí, čte knihy a občas cituje Tolstého Annu Kareninu (žádná filozofie, žádný Husserl). Nejlepší na Ježkovi je příjemná a rozesmátá forma, herecké výkony a to málo, co film dokáže podat v náznacích, nikoli v otravně afektovaném komentáři rozmazleného spratka, co by potřeboval dostat řádně na prdel. Že na prdel nedostane je samozřejmé, protože podobně laděné snímky jako Ježek potřebují nějakou tu tragédii, aby si udržely iluzi osudovosti. Fajn, ale s tímhle vynuceným dojetím na mě nechoďte. Mona Achache má talent, ale Ježek je taková hezká simulace moudrého filmu. Není ani pichlavá, ani obsažná. Je prostě jen a jen úhledně úhledná, plná klišé a mouder v kostce. (29.11.2010)