Kawasakiho ruže

Po dlouhých dvaceti letech konečně přichází doba, kdy se česká kinematografie chce vyjadřovat ke kostlivcům ve skříni naší moderní historie. Jestli je to první vlaštovka k obdobné sebereflexi celé společnosti, to se ještě uvidí, každopádně Jan Hřebejk prošlapává cestu tak záslužnou, že o ní nelze psát než v superlativech. Zdatný (ale poslední dobou skoro rutinní) režisér konečně zaexperimentoval a utlumil protentokrát své obvyklé mixování tragického a komického, Kawasakiho růže je vystavěna ortodoxně v dramatické rovině a má sílu (především svým nezvykle silným námětem) a rozměr tragédie. Narozdíl od Špačkových tematicky téměř analogických Pout Hřebejk s Jarchovským neinscenují obraz Zla s perverzním nádechem, ale spíše zkoumají mravní rozměr manipulace s lidmi a nastolují tázání se po rozměrech viny. Jestli je celý film plynutím a národním sebezpytováním, pak z pointy mrazí a hořkne v ústech - je strašné vědět, že nelze spoléhat na boží mlýny, Zlo vyhrálo... Asi nejpalčivější téma střídání dekád konce 80. let minulého století se dostává na přetřes až po dlouhých dvaceti letech, čekalo se asi na novou generaci diváků. Absolutorium zaslouží především scénář Petra Jarchovského, ne nadarmo byl oceněn Cenou Sazky při udílení českých lvů. Taková látka nepřichází každý den a na scénáři je vidět, že měla čas uzrát. Hřebejk si drží svůj vysoký řemeslný i umělecký standard, po formální stránce film sice ničím vysloveně nepřekvapí, je to ovšem stále především výborně odvedené řemeslo, Hřebejkův stálý tým šlape. Jinou kapitolou jsou ovšem herecké výkony, a to zvláště mimořádná role a skutečný herecký koncert Ladislava Chudíka, to on je vlastně hlavní postavou celého příběhu a filmu. Ta hra mimických svalů, práce s gesty a soustředění se na pohyby prstů v téměř statických polocelcích při interview s bývalým důstojníkem StB, to bylo silné kafe. Také Martin Huba hraje mistrný part, jeho ex-disident je uvěřitelný a velmi plastický. Kawasakiho růže je skutečně velmi cenný snímek, který se dotýká těch nejchoulostivějších míst naší národní identity. A i když je jeho zkoumání bolestivé, je potřeba otevírat tuto Pandořinu skříňku častěji, aby se běsy v ní ukryté rozplynuli v každodennosti... Podobné filmy: Životy těch druhých, Pouta (23.05.2010)

Šok z nepřipravenosti. Reinkarnace skomírajícího českého filmu. Zážeh! "...a před tím, všechno bledne, rozumíš!?". Lenka Vlasáková, hvězda! Střep v hrdle. Náznakovost a scény prozářené švédským sluncem. Nedostatek slov, mixlý s životní pravdou a totalitní bídou. "Je to tvůj otec, Lucie, doprdele!!!..." Škoda, že sem nemůžu vložit obrázek srdeční frekvence z Kawasikiho. Bolelo to, ale tupé hlavy tupounům se musí obrušovat. Krádež. Smrt. Oslava. Výbuch a scéna v lese!!! Protektore, zalez. Uřícenost z toho všeho a finále, kdy si všichni zapálili cigaretu. Extra film. Jeden z nejlepších českých a nejlepší možná cesta páně Hřebejka. Něco podobného zažito v 99, kdy jste byli Všichni mými bližními..... 100% (16.05.2010)

Silný a suverénně natočený film, který několikrát zavrávorá, když se do něj Jarchovsky snaží nasadit slovní vtípky. P.S: Po 3 sezónách v pekle opět vynikající výkon Martina Huby, ale upřímně doufám, že v příštím filmu přehodí charakterovou výhybku, protože jestli s těmi citlivými postavami hodlá zajít ještě dál, tak se nejspíš samou melancholií rozpustí. (12.01.2010)

Největší hvězdou filmu byl pro mne do nedávna naprosto neznámý (až do uvedení jeho 13. komnaty v ČT) slavný český fotograf Antonín Kratochvíl. Ten všechny "profesionální" herce s přehledem strčil do kapsy a hrál si to podle svého se svým přirozeným kouzlem. Klobouk dolů před Martinem Hubou, který jako jeden z mála Slováků má téměř dokonalou češtinu a o jehož herectví taky nemůže být pochyb. Jinak ze začátku se film až "nehřebejkovsky" vlekl a teprve až závěrečná pointa film posunula o několik stupínků výš a mnohé v celkovém vyznění zachránila. (14.05.2010)

Zdá se mi, že si pánové Hřebejk a Jarchovský ukousli větší sousto, než pak byli schopni sežmoulat. Třetí hvězdičku přidávám vlastně jenom kvůli hereckým výkonům, jinak za ni podle mého film nestojí. Rozehrává se zde spousta motivů, z nichž některé postupně coby nadbytečné vyvanou jako průvan a už se o nich nic dál nedovídáme. O základním motivu viny a svědomí se zde spíše jen rozmlouvá než hraje, chvílemi to připomíná více psychoterapeutická sezení než drama. Na toto téma byla natočená řádka velmi povedených dramat, možná se autoři měli smířit s tím, že se svou invencí další přidávat nebudou. Za daného stavu se jedná o film naprosto zbytečný. (05.12.2010)