Válečné ponorky - Hitlerovy žraločí smečky

Německé ponorkové loďstvo bylo jednoznačně nejúspěšnější složkou německého Hitlerova válečného loďstva a přes jistý odpor Adolfa Hitlera k této složce „Kriegsmarine", jak se německé válečné loďstvo jmenovalo, bylo i složkou nejefektivnější, protože poměr mezi náklady vynaloženými na jeho zřízení a škodami, které způsobilo, byl velmi příznivý.

I. díl třídílného dokumentu pojednává o jeho výstavbě ve třicátých letech, kdy se nacistické Německo postupně legálně i nelegálně zbavuje omezení, která jej postihla po prohrané 1. světové válce a začíná budovat svoje nové, moderní a účinné ozbrojené síly. V čele výstavby ponorkového loďstva je jeho velitel admirál Karl Doenitz, který v roce 1939 vydává knihu U-Bootswaffe (Ponorková zbraň), která shrnuje jeho názory na výstavbu ponorkového loďstva a na strategii a taktiku jeho bojového využití. O něco méně nadšeným příznivcem ponorek je Doenitzův nadřízený, velkoadmirál Erich Raeder. Hned na počátku války se stává z ponorek účinná zbraň, když ponorka U-47 pozdějšího ponorkového esa G. Priena pronikne na britskou námořní základnu ve Scapa Flow a úspěšně potopí bitevní loď Royal Oak, těžce poškodí letadlovou loď Pegasus a způsobí četné požáry pobřežních zařízení a naprostý zmatek v řadách britských námořníků.

Válka na moři však začala již v červenci 1939, tedy před začátkem II. světové války, když německá ponorka potápí britskou osobní loď Athenia. Počátkem léta 1940 získává Německo výborně vybavené a chráněné ponorkové základny v okupované Francii a účinně napadá námořní trasy vedoucí do Velké Británie, která je na zásobování po moři životně závislá. (oficiálny text distribútora)