Karel Gott 70

Jak už jsem psal u dokumentu Fenomén Gott, tak Karla považuji za jednu z mála osob, která může nosit titul celebrita bez nějakých uvozovek. Na tenhle koncert bohužel přišli i ti, kterým by ani dvojité uvozovky ve slově celebrita nestačili. Nejhorší část koncertu byla paradoxně na začátku, kdy vystoupil Sámer (Kr)Issa. To se o mě opravdu pokoušel infarkt, když se on pokoušel zpívat. Naštěstí potom to už nebylo tak strašné a bylo tam pár lidí, kteří si ten titul také zaslouží (Bohdalová, ač propírána bulváry, je to pořád paní herečka, hlavně komediálních rolí, Bílá…) Věřím, že kdyby Karel nebyl džentlmen, tak by s některými vyrazil dveře a ani by nemrkl. A na závěr stačí jen říct, že v místnosti z mužského osazenstva zřejmě nebyl nikdo, kdo by se Karlovi přiblížil, byť po jeho ponožky! (15.07.2009)

Předně chci napsat, že jsem se rozhodl zhodnotit a okomentovat tento pořad, nikoli Karla Gotta jako takového. Karla Gotta plně uznávám a považuji jej za skutečný prototyp hvězdy a i když v mých žilách koluje úplně jiný druh hudby, při vystoupení v TV si jej rád poslechnu. Tudíž mohu s klidným svědomím říct, že takový formát, jakým Karel Gott rozhodně je, si zasloužil ke svým 70. narozeninám lepší koncert. Toto působí spíše dojmem televizní estrády, nežli velkého narozeninového koncertu. S tím, že se přednes většiny interpretů k originálu ani nepřiblíží, jsem samozřejmě počítal. Několik zpěváků mě dokonce příjemně převapilo (Buhuš Matuš, Věra Špinarová, Jitka Molavcová, duet s Petrem Kolářem, duet skupin Divokej Bill a Horkýže Slíže, či gratulace Jiřiny Bohdalové a Lubomíra Lipského). Ovšem již k začátku přišlo zděšení - první blok, odzpívaný finalisty Superstar (a to proti nim zásadně nic nemám). Skupina Olympic si zopakovali coververzi písně Kávu si osladím z koncertu ke Karlovým šedesátinám a opět to dopadlo hrozně. Koncert vůbec negradoval, stále plynul v jedné rovině. Ale úplně nejhorší byl závěr. Copak Jdi za štěstím - jednu z nejkrásnějších Karlových písní, nemohl zazpívat sám a sbor ostatních interpretů se přidat ve sboru?! Ve druhém hlase ji totálně zkurvila svým uřvaným projevem Lucie Bílá! Jak říkám, koncert má své světlé i stinné stránky, ale Karel Gott si ke svým sedmdesátinám zasloužil něco lepšího. 40%. (19.07.2009)

Pokud si někdo opravdu zaslouží takový megakoncert, tak jedině božský Kája!!! Nejvíc se mi líbil Kájův výraz v obličeji, když začal zpívat Sámer Issa. To jsem se mohl potrhat smíchy. :-D Jinak celkově se mi to líbilo. Nevidím v tom nic špatného. Karel Gott prostě pěvecky shrábne do kapsy všechny naše zpěváky (na záda mu dýchají maximálně Kolář se Střihavkou, ikdyž já osobně si vážím i jiných zpěváků jako např.: Hapka nebo Kerndl) a je jako jeden z mála slavný i v zahraničí. Sbírá Slavíky jako já podzimní houby, ale není se čemu divit. Nemá zatím konkurenci. Takže tenhle koncert je podle mě zasloužený, pěkně udělaný, uslyšíme i samotného božskýho Káju, ale též zahlédneme mezi gratulanty i herce nebo sportovce. Takže až na pár pěveckých vystoupení v čele se Sámerem se mi to líbilo a dávám maximum a k tomu bych rád popřál Kájovi hodně optimismu do dalších let a klidně i pár dalších Slavíků. Btw je mi 20 let. (16.11.2009)

V roku 2009 oslávil svoje sedemdesiate narodeniny socialistický zlatý slávik, národný umelec a antichartista Karel Gott. Pri príležitosti tohto životného jubilea bola v pražskej O2 Aréne usporiadná veľkolepá estrádna galashow na ktorej sa zúčastnilo nechutné panoptikum mediálne známych blbečkov a blbiek, čo prišli zaspievať tomuto pajácovi. Starý koGott sedel v prvej rade s tou svojou zlatokopkou, senilne prikivoval a škeril sa ako chuj. Potom niečo aj on zakikiríkal a bolo po oslave. Odpad! (24.07.2018)

Nedorozumění v žánrech vyvolává protikladnosti v hodnoceních. Oslava životních jubileí je a zůstane specifickým tvarem, jehož hlavní prioritou zůstává a zůstane blahopřání. V této rovině se mění gottovské jubileum v to, co oslavanec výstižně nazval manifestací. Sahá-li region gottovské popularity od Vladivostoku po Bonn, v tomto případě lze jeho rozpětí vymezit od Evy Farné po legendárního Josefa Zímu s půvabnými mezizastávkami v podobě Terezy Kerndlové, Taťány Kuchařové či Barbory Špotákové nebo stále atraktivní Heidi Janků. Příznačný byl pohled na Gottovy dcery; zejména jsem ocenil výdrž tříleté holčičky, která doslova překonala samu sebe. Král české noblesy, jemuž nic lidského není cizí, vstoupil touto velkolepou podívanou, která u nás nemá obdoby (napadá mi jen Nohavicou svolaný koncert ostravských osobností hudby pro lidi), na pomyslné nebe českého kulturního dědictví. Dramaturgie ani scénář této apoteóze dalšího českého Nesmrtelného - jak by psali naši předkové ještě v čase Třetí republiky - zvlášť neprospěla, ale ani neublížila; občasný, tyto klíčové okamžiky provázející humor, zlehčující stáří byl minimálně vkusný. Gottovo dojetí bylo nezastírané a upřímné. Legendě se dostalo holdu, který jí poprávu přísluší. Zpěvák životního chlapeckého životního romantismu tak pevného v křehké formě, v níž ho nabízí svým stále početným fanouškům všech generací již šesté desetiletí, prožíval tyto hvězdné okamžiky poprávu jako jedno velké životní zadostiučinění. Chtělo by se věřit, že tento svátek lidské vzájemnosti nebyl jen agenturní kulisou, ale naopak autentickou výpovědí o tom, že optimismus v naší době není jen stále úletovější úchylkou, nýbrž nadčasovou, životně nutnou a nutkavou potřebou. (15.07.2009)