Zúfalci

Zoufalci jsou chcípáci _______ V životě snad každého člověka se najde okamžik, kdy se zastaví a zamyslí se nad svým životem. Ubírá se jeho život tím správným směrem? Čeho dosáhl? Baví ho práce, kterou dělá a je za ni náležitě ohodnocen? Kolik šancí promrhal a kolik špatných kroků podnikl? Nerýsuje se mu těch vrásek v obličeji přeci jen už trochu moc? S přibývajícím věkem jsou takovéto existenciální otázky stále aktuálnější a odpovědi na ně bohužel o to více znepokojivé. Hlavními postavami snímku Zoufalci je šestice právě takto bilancujících třicátníků a právě oni jsou ti, kterým zamýšlení se nad takovýmito otázkami nevhání zrovna moc optimismu do žil. Právě naopak. ____ Zmíněná šestice hrdinů je diplomaticky utvořena třemi ženami a třemi muži, přičemž dvě z mužských postav jsou homosexuálně orientované, z nichž jedna neví, jak pravdu o své sexuální orientaci sdělit rodičům a zároveň dělá práci, která ji nenaplňuje, a ta druhá má problémy s navázáním plnohodnotného vztahu s osobou stejného pohlaví. Třetí mužská postava prožívá bouřlivý vztah s nevěrnou partnerkou a zároveň nedokáže úspěšně zakončit vysokoškolské studium. Jedna z ženských postav citově strádá ve vztahu s bezohledným manželem, druhá touží po dítěti, s čímž ale zase nesouhlasí její poněkud nevyspělý přítel a třetí ženská postava má problémy se sebeovládáním pramenícím z nadměrné konzumace alkoholu. Všechny tyto postavy mají několik věcí společných. Nejenže jsou z generace třicátníků a všichni bydlí v Praze, především ale ani jedna z nich není vzhledem ke skutečnostem uvedeným výše spokojená se svým dosavadním životem. A jelikož jsou všichni (anti)hrdinové bývalými spolužáky ze střední školy, na jedné ze třídních akcí se opět setkají, aby si v alkoholovém oparu připomněli jeden z dávných nápadů – společný život na venkově pod jednou střechou. Všem se tak díky tomuto nápadu naskytne možnost začít nový život a naděje v jeho zlepšení je dožene až k samotné realizaci společné idey, která zní přeci jen poněkud naivně až dětinsky. ____ Ze Zoufalců jsou patrné tendence režisérky a scenáristky Jitky Rudolfové vytvořit generační film zaměřující se na věkovou kategorii třicátníků, což se jí daří jen zčásti, neboť své postavy pojala poněkud povrchněji a v některých momentech sklouzla až k jednoduchému karikování, což je u filmu, který má za úkol poskytnout jistou generační výpověď jak jinak než prostřednictvím mentality plastických postav poněkud problém. Rudolfové se sice podařilo vystavět nemálo působivých momentů a pojala je tak vtipně, že spolehlivě rozesmály celý kinosál a zároveň pro svou povědomost a trefnost dokázaly následně vyvolat nepříjemné mrazení, nemohu se ale zbavit dojmu, že autorka scénáře nejdříve vymyslela tyto divácky vděčné momenty a až poté se pustila do tvorby postav, na něž by je mohla následně naroubovat. Ve výsledku se tak místo hlubšího vykreslování mentality postav dočkáme jen epizodických výjevů z jejich životů, které mají především pobavit, nutno ale podotknout, že se při tom bavení diváka autorce někdy podaří tzv. udeřit hřebík na hlavičku, díky čemuž přeci jen nelze filmu upřít jistou výpovědní hodnotu. Když divák sleduje film a přitom souhlasně přikyvuje hlavou nad děním na plátně, může filmový tvůrce pociťovat jistou satisfakci. ____ Samotným pojetím postav a tematizováním jejich životních proher a krutostí, se kterými se musejí potýkat, Jitka Rudolfová navazuje na zlatou éru tuzemské kinematografie – tzv. českou novou vlnu (60. léta 20. století). S ní je právě často spojován fenomén tzv. „chcípáctví“, který spočívá v zaměřování se na postavy outsiderů, které mají problémy se zařazením se do společnosti, tápající dospívající mládeže, která své místo v ní teprve hledá a zároveň jsou zde velmi patrné tendence o satirické vyobrazení tehdejší československé společnosti. Takové filmové postavy se pak nazývaly „chcípáky“ a přestože zlatá éra českého filmu předčasně skončila kvůli sovětské okupaci roku 1968, z čehož plynula jistá omezení ve svobodě projevu, po Sametové revoluci proběhnuvší 17. listopadu 1989, kdy došlo k pádu komunismu a následnému společenskému uvolnění, mohli někteří z českých tvůrců opět navázat na fenomén chcípáctví. Učinil tak například režisér Bohdan Sláma s filmy Divoké včely, Štěstí a Venkovský učitel, Saša Gedeon s Návratem idiota a nyní i Jitka Rudolfová právě se Zoufalci, když se rozhodla zaměřit na tápající skupinu lidí, která sice své místo ve společnosti už našla (či spíše se na něm prostě ocitla), rozhodně s ním ale není spokojena. ____ Z formálního hlediska režisérka Rudolfová zvolila kombinaci pseudodokumentární formy a klasického hraného filmy, přičemž se v některých scénách dočkáme intimních zpovědí postav a komentářů k dění na plátně, s čímž se přirozeně setkáváme právě v dokumentární tvorbě. Spolu s prakticky nulovým užitím statické kamery, kdy je téměř vše natáčeno tzv. „z ruky“ a obraz je rozklepaný, je tak posílen výsledný dojem realističnosti podpořený navíc výběrem méně známých herců, kteří na plátně působí přirozeně. ____ Zoufalci jsou absolventským počinem Jitky Rudolfové, která tím završila své studium na FAMU, obor hrané režie, a lze z nich „vyčíst“, že režisérka dobře zná filmovou řeč a z formálního hlediska je velmi zručná. Pokud jde ale o psaní, nelze považovat jí stvořený scénář k tomuto filmu za jednoznačný úspěch, na což doplácejí především jednodušeji pojaté postavy a absence pevné příběhové kostry. Ve výsledku jsou Zoufalci poměrně zábavným, chvílemi až úsměvným filmem, který má sice tendenci jízlivě komentovat určitá společenská témata, avšak díky většímu počtu postav mu chybí prostor pro jejich rozvinutí více do hloubky. 70% (08.12.2009) (menej) (viac)