Osmdesát dopisů
Eighty Letters
Obsahy(1)
Československo, 29. březen 1987. Jeden den v komunistickém Československu inspirovaný životem režiséra. Čtrnáctiletý Vašek vyráží se svou matkou po úřadech, aby získali povolení odejít za otcem, který emigroval do Velké Británie. Režisér Václav Kadrnka vypráví osobní příběh o odloučení a touze být s milovaným člověkem navzdory těžkým okolnostem, o vytrvalosti a nezlomnosti, s jakou mnoho lidí v bývalém režimu čelilo absurdnímu byrokratickému systému. Na jedné straně mrazivá a zároveň niterná atmosféra filmu je budována senzitivní kamerou, detailní prací se zvuky a autentickými výkony představitelů hlavních rolí (Zuzana Lapčíková, Martin Pavluš). Atmosféra lhostejnosti a ošumělosti kontrastuje s upřímností a hloubkou vztahu Vaška s matkou a jejich otcem. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (2)
Recenzie (71)
Kafkovská ozvěna husákovského socialismu. Bez nánosů symbolů, politické ideologie, prakticky beze slov. Kadrnka pracuje čistě a úsporně, výjimečným způsobem využívá zvuky a ruchy. Koncentrovaná paměť jednoho dne v byrokratické zemi zavřených dveří a formulářů je o to působivejší, že díky nehercům v hlavních rolích to působí jako docudrama. Pomalé, ale přesto podivně napínavé a intenzivní, i díky neortodoxní práci s časem a rytmem. Autobiografičnost zjevně nemusí být jen hystericky emotivní, ale dokáže být promyšlená, atmosférická a hravá. Nejpřekvapivější rys Kadrnkova filmu je rozhodně zakutaný humor kořenící z absurdity některých situací. A to jsem si říkala, že jsem z českých artů dávno vyrostla:) Škoda jen zbytečně použité hudby, místy až fyzicky bolí. Více viz recenze na filmserveru. ()
příjemný a zajímavý...nechci to nějak glorifikovat...na to je ten film moc komorní a ztišenej...ale v českym kontextu jsem nic podobnýho neviděl...částečně je to daný tim, že nemam nakoukáno...ale spíš se tam promítá fakt, že se to orientuje na starší evropský kontext - Bressona, částečněTarkovskýho... bressonovský mi to přijde v té vizuální ukázněnosti, práci s napětím, minimem hudby...voyeristickým přístupem k situacím a fetišizaci předmětů a úkonů...Tarkovskýho mi to zas evokuje tou vizuální a situační zástupností ( nebo jak to nazvat) s ohledem na minulost a vzpomínky, které ji křiví a definují - dílčí záběry definují a zastupují prostředí, (schody u domova), úkony zastupují období života( vystřihávání z časopisu a nalepování do sešitu) atd....s odstupem to působí až trochu snově... líbí se mi, jak je tu zacházeno s dobou...zároveň je i není přítomná...takové nakládání s výpravou už jsem dlouho neviděl... namísto dokumentarismu jemná stylizace...obecně jemnost a nenápadnost jsou pojmy, které ten film postihují na různých úrovních...jeho hravost, depresivitu, absurdnost, dokonce erotičnost ( ta je až titěrná)...ale dík tomu vizuálnímu a narativnímu minimalismu to hrozně vynikne... ...ono se to zdá, jaká pohoda to musela být po formální stránce...pár záběrů a sbohem...chybalávky...ten film je dobře natočenej...dobře se tu pracuje s architekturou mizanscény a hlavně s rytmem...jak z hlediska střihový skladby, tak nasazováním zvuku nebo pohybu herců... ten film mě potěšil...něřikam, že takhle má vypadat všechno a za všech okolností...ale jednak mi to sedlo jako odskok od žánrovek, kterejma se napájim dnes a denně...a pak jsem měl radost z toho, že česká věc nemusí být podbízivá, řachavá, hlučná a doslovná... ()
(Disclaimer: V osmdesátém sedmém jsem v tom samém Zlíně maturoval, s hloubavým střihačem Pavlem Kolajou jsme kdysi cosi vymýšleli na FAMU – potěšilo mě zjištění, že se drží u fochu –, se zvukařem Honzou Čeňkem se potkávali tamtéž a se Zuzanou Lapčíkovou se malinko známe ze ZUŠkových soutěží našich dětí, nemluvě o tom, že na hudebním poli se mě hluboce dotýká jak její lidová poloha, tak cimbálovo-jazzovo-filharmonické výboje. O nějakém odstupu tudíž nemůže být řeč.) — Z obou témat – z všivé stránky tehdejší doby i z klukovského světa v ní zakletého – tam cosi postiženo je, ani jedno ale není rozvinuté natolik, aby vznikl pamětihodný film. Ad všivá doba: Omšelost zobrazovaných věcí a míst je posunutá – tehdy jsme kolem sebe měli nové, většinou (ale ne vždy) hnusné, věci a stavby vs. zanedbané staré, opečovávané soukromé vs. špatně spravované společné, ve filmu ale všude jen zanedbanost plus stáří, pocit muzea. Šedohnědá výtvarná stylizace se rozlezla příliš, anonymizuje a zvšedňuje i hlavní postavy, červené šaty s cedulkou doma u stolu jsou hezký náznak, ale chtělo to určitě víc. A ještě jedna věc – neznámí ve filmovém světě se chovají sice chladně a věcně, ale v jádru lidsky, málem chápavě; autobusy, vrátnice, čekárny a úřady té doby byly přitom natlakované nedůvěrou a zneužíváním sebebezvýznamnějšího postavení k demonstracím síly, k vylívání si frustrací na druhých. Aspoň náznak téhle stránky společnosti filmu k věrohodnosti a celistvosti obrazu prostě schází, i když chápu, že záměr byl emoce tlumit. Ad klukovský svět: Autisticky do země zahleděná kamera dává smysl, ale není krásná – klukovské oči si přitom i tehdy hledaly kolem sebe krásu, klidně v puklinách asfaltu nebo ve strukturách omítek, látek, rohoží na zdech, šlo to udělat v detailech – zas je tam jeden hezký náznak, když v úvodní scéně promítnou reflektory auta na holou zeď siluetu píšící mámy se záclonovým vzorem okolo, a druhý s prohlížením fotky, ale to je strašně málo. Ústřední dvojice skvěle typově vybraná, Lapčica má v sobě přesně tu umíněnou povrchovou tvrdost s řídkými záblesky potlačované vřelosti, kterou její postava potřebovala, kluk je taky výbornej, ale když už neherci s omezeným výrazovým rejstříkem, chtělo to o to víc si vyhrát se vším okolo, dodat do filmu kontrasty, které by držely diváka zainteresovaného i bez dramatického oblouku – jediný kontrast, který tam je, mezi venkovními jízdami/běhy a statickými interiéry, nestačí. Hudba klidně nemusela být vůbec, ale tak, jak je, neuráží. *** za koncept, odvahu jít na plátno s osobní „artovou“ výpovědí a za to, že se do ní zčásti opravdu povedlo dostat pocity, které tam měly být. ()
Nakonec zklamání a pořád čekám na skutečně obyčejný příběh o obyčejných lidech z té doby. Navíc mi přijde, že forma tady těžce přebíjí obsah. Sice jsem rád za brněnské reálie, dokonce v jednom záběru je vidět moje stará základní škola, ale celkově ve filmu vidím několik problémů. Nejprve ale klady - líbí se mi kamera, civilní herectví, výběr lokací, je vidět, že si s tím tvůrci hodně vyhráli, aby to evokovalo tu dobu konce 80. let, a povedlo se jim to myslím daleko víc než Jirkovi Strachovi s kameramanem Křepelkou v Osmách. Na druhou stranu se film až násilně snaží podat tu dobu jako depresivní, uhoněnou dobu s narvanými autobusy, frontami a neustálým čekáním někde na nějaký štempl nebo kolek. (Btw, dnes by kluk ten kolek koupit nestihl, na rozdíl od té doby, protože by si musel nechat vytisknut lísteček na pořadí a čekat a čekat...). Dobu, kde nikdo s nikým nemluví. Dokonce si tu neříkají ani "dobrý den" a "nashledanou"! A to já vám povím jako očitý pamětník, že to bylo přesně naopak. Nikdo se nenervoval, nikdo nikam nespěchal a lidi si povídali. Na vrátnici jsem jednu dobu dělal. V reálu by si vrátný s tím klukem povídal, a kdyby kluk, třeba proto, že je vrozený introvert, neodpovídal, stejně by vrátný mlel, o rodině, o fotbale, o počasí, o bolavých kloubech... Jenže cílem bylo ukázat tu dobu jinak, šedivě, nudně. Navíc jsou tady i realizační chyby - dveře, kterými matka se synem odchází od policisty, aby šli dokoupit kolek, jsou jiné, než ty, kterými přišli, vedou jinam, do příčné, místo rovné chody, a navíc, kam zmizela ta fronta přede dveřmi? Taky jsme nějak nezjistili, po jak dlouhé době se to předávání dopisů odehrává - o to nižší dopad má konec. Jednou za 14 dní, za tři týdny, za měsíc? Jestli za měsíc, představuje 80 dopisů 6 a půl roku. V době, kdy se děj filmu odehrává, uteklo tedy asi tři a půl roku. (V režisérově biografii nakonec čtu, že celkem na vycestování čekali dva nebo tři roky.) A manžel jako "steel worker" tam v té Británii jak zůstal - nelegálně, nebo v rámci zahraničního obchodu? Nevíme nic. O to hůř se do těch dvou lidí na plátně (obrazovce) vciťuje. A to se vážně doktor po třiačtyřicáté ještě ptá, co má napsat do chorobopisu? A ta chvilka angličtiny mi už přišla směšná, už vzhledem k tomu, že my na gymplu na konci 80. let angličtinu měli. Včetně frází, ne jen slovíček. Navíc celé téma mi je hodně vzdálené - i když chápu, že autora asi hodně zasáhlo -, protože v té době většina lidí žila, jak musela, bez příbuzných v zahraničí, na Moravě - kde se má příběh odehrávat - s návštěvami kostelů a mší, a konaly se hody a chodilo se na víno do sklípků, do kin, na čundr, a na nějaký režim lidi prděli, snažili se žít, jak to šlo a jak se dalo, ženili se a vdávali, měli děti, staří umírali, chodilo se na pohřby, hospody byly plné - to je realita té doby. Sice nebyly všude pestrobarevné reklamní poutače, ale lidi dovedli spolu mluvit - na rozdíl od toho, co nám sugeruje film - a scházet se a v rámci možností se bavit. V tom je tento film, jinak dovedně a příjemně natočený, falešný a musím ho tak žel řadit k těm mnoha, které vypráví bláboly o statečných bojovnících proti komunismu dlouhými účesy a posloucháním Zappy, Svobodné Evropy a pitkami v bytech disidentů. () (menej) (viac)
Krátký dlouhý film o jednom dni v Československu za pomalu už končícího komunismu. Od Kadrnky sem viděl prvně Křižáčka, kde se mi ukázalo, že v tomhle režisérovi něco asi bude. Taky že jo. Tohle překvapivě skoro nenudí. Zhruba polovina záběrů tady vypadá fakt dobře, něco je ale špatně provedené anebo nijaké. A u něčeho mi nedošlo, co tím autor chce naznačit (děda loupající vajíčko). Příběh je banální, ale zajímavě provedený a to, že se zde moc nemluví, je zde k dobru. Taky oproti Křižáčkovi ubylo zdlouhavých záběrů o ničem, pár jich tu sice je, ale i tak - je jich méně. Takový průměrný zajímavý art (v Česku nadprůměrný, vždyť tady sotva někdo zvládne natočit dobrý film!), který hodnotím třemi hvězdičkami. Btw, je to snad jediný český film o komunismu, kde se neposlouchá Svobodná Evropa... ()
Galéria (10)
Fotka © Artcam
Zaujímavosti (6)
- Světová premiéra proběhla na mezinárodním filmovém festivalu Berlinale 2011. (prkalil)
- Snímek vznikal přes dva roky, což bylo způsobeno především obtížným a postupným sháněním prostředků. (hippyman)
- Do rolí matky a syna byli obsazeni neherci - režisér potřeboval spontánní výkony, proto jim dokonce nedával číst scénář na víc dní dopředu. (hippyman)
Reklama