Star Trek: Do temnoty

Seriál Star Trek nikdy nepatril medzi moje must-see, keďže mama si toho času fičala na argentínskych telenovelách. Keď ale ostala niekedy poobede dlhšie v práci, tých pár častí som nikdy nevynechal. Ostanem teda len pri porovnávaní tohto a predošlého Abramsovho filmu a poviem len toľko, že ostal neprekonaný. Pokračovanie však predčilo moje očakávania a hlavne sa pridalo do výnimiek, ktoré potvrdzujú pravidlo, že pokračovania sú hovadina, ktorú zhovadia samotní tvorcovia. Čo je teda dôvod tejto malej kritiky? Je to najmä maličkými dierami v scenári. Bohužiaľ prvá časť nastavila latku tak vysoko, že padol svetový rekord. Našťastie sa scenáristom podarilo popracovať na veľmi vydarených zvratoch a okorenenie vtipnými momentami tiež nebol zlý ťah. Herecky trošku melodramatické, všetko výrazne potiahol Cumberbatch, ktorého záporák sa môže rovnať thorovskému Lokimu a Peter Weller po vyše 20 rokoch v skvelej forme a držím palec, nech ho to nakopne. Akcia bezchybná, vizuálne fascinujúce a som rád, že napriek prítomnosti tretieho rozmeru sa nezabúda aj na nešťastníkov, ktorí film nestihli v kine a neupiera sa pozornosť len na 3D, ale dá sa tak naplno vychutnať aj v 2D projekcii. 85%. (22.10.2013)

Těžko dokážu abstrahovat od emocionálního faktoru, protože podobně jako v případě předchozího dílu jsem se cítil jako doma a hltal Abramsem zmodernizovanou poetiku rigidní Federace a méně upnuté posádky vesmírné lodi Enterprise plnými doušky. V něčem je let do temnoty o něco méně suverénní než předchůdce - ten byl na prolog vlastně netypicky svižný, funkční, dynamicky propojený a chytrý. Budoval základy nové mytologie, skládal poklonu staré, úsporně črtal novou chemii postav. Pokračování se o poznání více lopotí s vysvětlením některých motivací a událostí, přičemž poslední instancí bývá deus ex machina, nebo odkaz mimo svět filmu (ke Khanovu hněvu, k seriálové epizodě "Space Seed", k prvnímu Abramsovu ST, k doprovodnému komiksu etc.). Díky tomu se Do temnoty může zdát jako nerdí encyklopedie s chabou logikou. Do jisté míry souhlasím, každopádně pokud abstrahujeme od občasné naivity, nevydařeně pointovaného dialogu a jisté řídkosti (nebo spíš uhýbavosti) scénáře, film jednoduše funguje. Elegantně zužitkovává nastolené motivy, chytře re-interpretuje známé události rastrem "změněné skutečnosti", přitom neopomíná pracovat s klíčovým prvkem nového ST: vztahem Kirka a Spocka. V mnohém je překvapivě sbližuje (otcovský motiv, hněv), přitom nepůsobí jen jako derivát původní filmové dvojice. Cumberbatch v roli Khana je zřejmě nejzdařilejším přepisem - dovedl skvěle spojit jistou lidskou křehkost s teatralitou Ricarda Montalbána, zároveň funguje jako katalyzátor: v něčem se blíží Spockovi (nadřazené fyzické i psychické schopnosti), v něčem zase Kirkovi (zjevná záliba v improvizaci a problémy se sebekontrolou a řádem), každopádně oba vystaví do situace, kdy musí přehodnotit svoje základní postoje a pohledy na službu. Naštěstí v ničem nepřipomíná "ničivé osudové" padouchy, které tak mistrovsky zkonstruoval Christopher Nolan, ale je vlastně v jádru staromódní (good old fashion revenge). Nový ST je především atrakce. Občas se zdá, že druhdy až obsedantní záliba v domýšlení a vykreslování, kterou prosluly trekové seriály, šla stranou a nahradila ji čistá dynamika. Přesto pozorovat nápaditost a dynamiku často paralelních a precizně vystavěných akcí přináší skoro infantilní rozkoš. Stejně jako zakoušet návaly nostalgie z povědomých scén, které se nově lesknou a přes jistý racionální kalkul stále fungují a obohacují nový příběh. Film, kde pro mě je vše na svém místě. Občas je poněkud záhadné, jak se to tam ocitlo, ale ST jednoduše nabídne dost na to, aby se s tím divák odkojený Rodenberryho světem smířil. (10.06.2013)

A zcela nevesmírným volným pádem se Star Trek řítí volným pádem do... temnoty. Britský tandem Cumberbatch-Pegg může napínat postroje do zemdlení, ale k čemu to, když zbytek spřežení není schopen tahu ani pokud je likvidován přechodně a po částech, takže zbytek by něco uvléct mohl, a sáně beznadějně uvízly v závěji navršené pluhem pana Lindelofa. Záporáci se do jednoho řídí zásadou, že dělat věci jednoduše je blbost, když to jde složitě, klaďasové se snaží vynahradit neexistující vztahy mezi postavami převracením původního příběhu, dospívání Jima Kirka v chlapa mělo evidentně takový úspěch, že se tady musí jet znovu od začátku a nedostatek logiky, který by původní Mr. Spock vyřešil vulkánským nervovým hmatem na všech tvůrcích, zastupuje kouzelná krev (jen jsem zvědavá, zda odčaruje i to, že se hrdinům jen tak mimochodem povedlo rozpoutat válku s Klingony, ačkoli v závěru o tom nepadlo ani slovo). Vesmírné prostředí není omluvou pro emocionální vakuum, které není narušeno ani tím, že tolik brečících chlapů jsem v jednom filmu jaktěživa neviděla. A to jsem myslela, že víc než to, že si dneska spletli mou matku asi po osmisté s mou sestrou a poprvé s mou mladší sestrou, mě už dneska nic naštvat nemůže... (06.06.2013)

Abrams opět dojí emoce co to dá - jen v první třetině filmu stihne Kirk přijít o velení lodi, blízkou osobu a málem i o Spocka. A maximálně vyhrocené jsou i akční scény, takže když Kirk letí vesmírem jen ve skafandru vstříc nepřátelské lodi, bojíme se o něj hned pětkrát 1) jestli to nenapálí do vesmírného smetí ležícího mu v cestě 2) jestli se bez navigačního systému dokáže trefit do patřičného vstupu 3) jestli se vstup včas otevře 4) jestli Kirkovi dřív než k němu doletí neimploduje praskající přilba 5) nebo ho nějak neosere Cumberbatch, který letí s ním. Zkrátka přesný opak všech těch TRANSFORMERů a PIRÁTů Z KARIBIKU, kde jsou vám postavy ukradené a místo napínání jste umořeni nekonečnou over the top akcí. A i když u obou STAR TREKů necítím fatálnost jakou oplývají Nolanovi Batmani (které mi to připomnělo natlačeností silných scén), pořád patří - spolu třeba s X-MEN: PRVNÍ TŘÍDA - k blockbusterové špičce, která má kvalitní příběh a postavy, akci, švih a vtip a to všechno v ideálním poměru. (09.06.2013)

Být věrný své nadšenecké geekovské dušičce, raději se pomrkáváním zavděčit trekkies či být poplatný blockbusterovým požadavkům trhu? Toť otázka, na kterou tentokrát Abrams oproti jedničce nenašel uspokojivou odpověď. A tak mezi těmito přístupy kolotá chvilku tak a chvilku zase onak. Rozháranost se tu projevuje ve všech aspektech. Na jedné straně vážně pojatý (a pohříchu ne zcela využitý) záporák s uvěřitelnou motivací ztvárněný charismatickým hercem a proti němu komediálně rozjuchaná posádka plná loutek do počtu. Je to sice emočně spockovsky chladné, ale přitom se tu prolije více slz než na pohřbu Kim Čong-ila. Tváří se to jako popcorn, u kterého není zapotřebí vypínat mozek, přesto se tu sypou z rukávů překombinované plány, které by působili debilně i v o několik řádech tupějších slátaninách. Jsou tu s nadsázkou pojaté indianajonesovské eskapády i pokusy o temnou osudovou epičnost a do toho je šroubovaně naroubované povinné deus ex machinovské cameo, do nekonečna recyklovaná hudba, nechtěně směšné metavariace (v čele s otřesnou scénou "zpoza skla") či utnutý závěr, který spíše než jako nevyhnutelné osudové vyvrcholení působí dojmem, že byl vyčerpán rozpočet a tak se jaksi nedostalo na ten pravý konec... Prostě nesourodý (a frenetickým střihem během akce znepřehledněný) výsledek, u kterého nejvíce zarazí, že přesně s tím samým neměl Abrams v případě jedničky sebemenší problémy. (07.06.2013)