Star Trek: Do temnoty

Být věrný své nadšenecké geekovské dušičce, raději se pomrkáváním zavděčit trekkies či být poplatný blockbusterovým požadavkům trhu? Toť otázka, na kterou tentokrát Abrams oproti jedničce nenašel uspokojivou odpověď. A tak mezi těmito přístupy kolotá chvilku tak a chvilku zase onak. Rozháranost se tu projevuje ve všech aspektech. Na jedné straně vážně pojatý (a pohříchu ne zcela využitý) záporák s uvěřitelnou motivací ztvárněný charismatickým hercem a proti němu komediálně rozjuchaná posádka plná loutek do počtu. Je to sice emočně spockovsky chladné, ale přitom se tu prolije více slz než na pohřbu Kim Čong-ila. Tváří se to jako popcorn, u kterého není zapotřebí vypínat mozek, přesto se tu sypou z rukávů překombinované plány, které by působili debilně i v o několik řádech tupějších slátaninách. Jsou tu s nadsázkou pojaté indianajonesovské eskapády i pokusy o temnou osudovou epičnost a do toho je šroubovaně naroubované povinné deus ex machinovské cameo, do nekonečna recyklovaná hudba, nechtěně směšné metavariace (v čele s otřesnou scénou "zpoza skla") či utnutý závěr, který spíše než jako nevyhnutelné osudové vyvrcholení působí dojmem, že byl vyčerpán rozpočet a tak se jaksi nedostalo na ten pravý konec... Prostě nesourodý (a frenetickým střihem během akce znepřehledněný) výsledek, u kterého nejvíce zarazí, že přesně s tím samým neměl Abrams v případě jedničky sebemenší problémy. (07.06.2013)

Star Trek zbořil dobovou představu o space opeře se vší její naivitou a starými rituály a dravě vykročil vstříc mladé generaci i těm, co dosud stáli mimo svět stvořený Genem Roddenberrym. Vznikl zábavý blockbuster, moderní, dynamický, plný akce, soubojů, hlášek a napětí - prostě sympatická popkornovka pro masové publikum. Pokračování se nese v podobném duchu, jen hlášek a humoru ubylo, vytěsnil je patos a v několika případech i ryzí sentiment (ano, stateční kosmičtí hrdinové se za své slzy nestydí) a celkově snímek trochu ubral na lehkosti svého předchůdce. Na druhou stranu, o žádný neúspěch se nejedná, spousta dvojek tápe a kvalitám původního snímku se leckdy ani nepřiblíží. (Guy Ritchie by mohl vyprávět.) Velkorysá výprava, dechberoucí trikové scény, akce střídá akci a díky nasazenému tempu si divák ani nestačí všimnout logických děr a jednoduchosti příběhu. Tento druh velkofilmu ostatně není určen k rozjímání nebo přemýšlení, ale k rychlé konzumaci, a tuhle roli plní víc než obstojně. Celkový dojem: 80 %. (09.07.2013)

Star Trek pro celou rodinu. Jestliže první film vytvářel pouta (nejen mezi postavami samotnými, ale také mezi postavami a Star Treku neznalým divákem), zápletka pokračování stojí na hrozbě zpřetrhání těchto pout. V ohrožení se ocitá hned několik alternativních rodinných modelů. Kirk a Spock jsou hnáni touhou po pomstě poté, co je jim před očima zabit jejich náhradní otec. Carol hledá novou, důvěryhodnější rodinu na palubě Enterprise a také Harrisonovi se rodinou stala jeho posádka. Film je zásluhou silného rodinného podtextu emocionálně hutný, ačkoli svým melodramatickým sklonům (glycerinové slzy, Spock řvoucí jméno padoucha) nedokáže čelit tváří tvář a všemožně je relativizuje dětinským vtipkováním a přesazováním do kontextu, který brání dojetí (například ona Spockova reakce je v prvé řadě citací). Na snahu o permanentně svižné tempo vyprávění doplácí logická konzistence příběhu. Postavy porušují, nebo respektují nařízení podle toho, jak se to scenáristovi zrovna hodí, některé motivace jsou nejasné a mnohá rozhodnutí pochybná. Abrams na druhou stranu dokáže skvěle zužitkovat každou poskytnutou informaci, ať ve scénách dialogových, nebo akčních (se záběry, které toho na jeden zátah říkají více, než je v dnešních akcích zvykem). Ke gradování akčních sekvencí využívá průběžné navyšování sázek: vyšší pravděpodobnost pochybení/větší ztráta, pokud by k pochybení došlo/zmnožování cílů, jichž má být akcí dosaženo. Excelentní ukázkou toho, jak diváka zahltit spektáklem a zároveň ho přimět promýšlet možné dopady sledovaných činů, představuje finální souboj. Dochází k němu sice na základě nepřesvědčivého zřetězení událostí, ale scéna samotná je strhující. Pochybný význam podobně požitkářských epizod v celku vyprávění nás opakovaně upozorňuje, že se film řídí vyprávěcí logikou seriálů (nebo videoher). Mnohé události nemají žádné konsekvence a z příběhu rušivě trčí, třebaže rozradostní mysl každého nerda (převrácení klíčové scény z Khanova hněvu, Alice Eve ve spodním prádle). Z předložených skutečností není zřejmé, proč k některým věcem dochází přehnaně složitým způsobem, resp. proč jsou nám některé neužitečné informace poskytnuty (okolnosti vedoucí k výbuchu v Archivu). Informace jiné, cennější, byly zase z pohodlnosti vypuštěné (nepravděpodobně bryskní „úprava“ 72 torpád před tím, než si je Harrison přivlastní, předčasné ustřihnutí scény záchrany za užití lidského řetězu, který nevypadá kdovíjak solidně). Nový Star Trek by potřeboval zacelit mnoho děr, i s nimi ale jde o špičkový letní blockbuster s dravým tempem, lidsky zrůdným padouchem a obrovskou nadhodnotou pro všechny, kdo se světem Genea Rodenberryho pohybují již delší dobu. 85% Zajímavé komentáře: DaViD´82, Bluntman, xxmartinxx, ScarPoul, mcb, oleg121 (09.06.2013)

Těžko dokážu abstrahovat od emocionálního faktoru, protože podobně jako v případě předchozího dílu jsem se cítil jako doma a hltal Abramsem zmodernizovanou poetiku rigidní Federace a méně upnuté posádky vesmírné lodi Enterprise plnými doušky. V něčem je let do temnoty o něco méně suverénní než předchůdce - ten byl na prolog vlastně netypicky svižný, funkční, dynamicky propojený a chytrý. Budoval základy nové mytologie, skládal poklonu staré, úsporně črtal novou chemii postav. Pokračování se o poznání více lopotí s vysvětlením některých motivací a událostí, přičemž poslední instancí bývá deus ex machina, nebo odkaz mimo svět filmu (ke Khanovu hněvu, k seriálové epizodě "Space Seed", k prvnímu Abramsovu ST, k doprovodnému komiksu etc.). Díky tomu se Do temnoty může zdát jako nerdí encyklopedie s chabou logikou. Do jisté míry souhlasím, každopádně pokud abstrahujeme od občasné naivity, nevydařeně pointovaného dialogu a jisté řídkosti (nebo spíš uhýbavosti) scénáře, film jednoduše funguje. Elegantně zužitkovává nastolené motivy, chytře re-interpretuje známé události rastrem "změněné skutečnosti", přitom neopomíná pracovat s klíčovým prvkem nového ST: vztahem Kirka a Spocka. V mnohém je překvapivě sbližuje (otcovský motiv, hněv), přitom nepůsobí jen jako derivát původní filmové dvojice. Cumberbatch v roli Khana je zřejmě nejzdařilejším přepisem - dovedl skvěle spojit jistou lidskou křehkost s teatralitou Ricarda Montalbána, zároveň funguje jako katalyzátor: v něčem se blíží Spockovi (nadřazené fyzické i psychické schopnosti), v něčem zase Kirkovi (zjevná záliba v improvizaci a problémy se sebekontrolou a řádem), každopádně oba vystaví do situace, kdy musí přehodnotit svoje základní postoje a pohledy na službu. Naštěstí v ničem nepřipomíná "ničivé osudové" padouchy, které tak mistrovsky zkonstruoval Christopher Nolan, ale je vlastně v jádru staromódní (good old fashion revenge). Nový ST je především atrakce. Občas se zdá, že druhdy až obsedantní záliba v domýšlení a vykreslování, kterou prosluly trekové seriály, šla stranou a nahradila ji čistá dynamika. Přesto pozorovat nápaditost a dynamiku často paralelních a precizně vystavěných akcí přináší skoro infantilní rozkoš. Stejně jako zakoušet návaly nostalgie z povědomých scén, které se nově lesknou a přes jistý racionální kalkul stále fungují a obohacují nový příběh. Film, kde pro mě je vše na svém místě. Občas je poněkud záhadné, jak se to tam ocitlo, ale ST jednoduše nabídne dost na to, aby se s tím divák odkojený Rodenberryho světem smířil. (10.06.2013)

Dvě hodiny jsem koukal s očima dokořán, jakoby mi bylo zase patnáct. A stejně k tomu mám dvě zásadní výtky. Abrams obtáhnul koncept prvního dílu bez výraznější inovace (ten timing akčních scén sedí v rámci stopáže víceméně jedna ku jedné) a hlavně téměř nepracuje se záporákem (a že mu Cumberbatch nahrál jako málokdo). Teprve až na podruhé se rozhodnu, jestli to bylo všechno schválně a jde pořád především o tu palbu hlášek, dokonalých postav a „absolutních“ momentů, jako je třeba pád z vesmíru, nebo už je J. J. myšlenkami na druhé straně galaxie. (11.06.2013)