Sherlock Holmes ve Vídni

Slavný detektiv Sherlock Holmes (Nicol Williamson ) upadne do područí drog a na radu svého přítele doktora Watsona (Robert Duvall) se vydá do Vídně za zázračným doktorem Freudem (Alan Arkin). Avšak netrvá to dlouho a vynoří se tu nový případ, který souvisí doslova se vším.. Výjimečné dílo ze všech stránek. Ať díky rozbití holmesovských stereotypů, které se za desetiletí v desítkách těchto filmů ustálily, nebo kvůli podmanivému prostředí psychoanalýzy, mysterióznosti a přitom dokonalého příběhu. A navíc - kupa výborných hereckých výkonů. Od Arkina, přes Vanessu Redgrave po Laurence Oliviera. Mě však nejvíce zaujal "geniální" Watson v podání Roberta Duvalla. Pro jeho fanoušky (Doufám, že se jich pár najde.) je tu k mání Duvallův extrémně ucelený výkon. (11.04.2005)

Freude, Freude, Freude / vždycky na tě dojde. Dokonce i v případě Sherlocka Holmese. Vskutku příběh, který rozkotává zaběhlé holmesovské šablony, a činí tak způsobem velmi zábavným a napínavým. Příběh, který balancuje na hraně vážně míněného holmesovského apokryfu a mírné parodie. Atmosféru c. a k. Vídně období fin-de-siècle se tvůrcům podařilo evokovat náramně. Typově dobře vybraní herci (i když na Holmese si našinec musel trochu zvyknout), zvláště Vanessa Redgrave je jako křehká secesní kráska Lola Deveraux dokonalá a Robert Duval je zřejmě ten nejlepší Dr. Watson, kterého lze ve filmu spatřit. Opravdu skvělá vlaková honička a velmi neobvyklý konec. Ale já jej Sherlockovi přeji! (01.01.2012)

Zajímavé a vtipné oživení Holmesovských mýtů. Sledujeme, co se s Holmesem dělo v období tzv. Velkého hiatu, tedy tří let, kdy byl údajně mrtev. Nicol Williamson mi zpočátku moc neseděl, ale to je hlavně tím, že jsem si Holmese v současnosti nejvíc spojil s Brettem, ale po chvilce jsem si na něj zvykl a musím říct, že svým výkonem Sherlockovi žádnou ostudu nedělá, i když má mnohem světlejší vlasy než bývá u Sherlocka běžné :-)) Olivier si vystřihl kouzelného Moriartyho. A nemůžu se zbavit dojmu, že se závěrečná honička lehce inspirovala filmem Frigo na mašině. (02.10.2010)

Další z mnoha a mnoha nekanonických Holmesovských pokusů a tentokrát jeden z těch lepších, zábavnějších a navíc také lehce a vkusně parodických. Výborná atmosféra i výprava (která je ve filmech této krajiny původu a typu snad samozřejmostí), skvělé obsazení, ačkoliv jak Watsona, tak Holmese zastiňuje Alan Arkin jako Freud a zejména boží Laurence Olivier, který se na několika krátkých minutách jako neškodný profesor Moriarty stejně ukradne celý film pro sebe. Jak krásně příhodné. Tato jména ovšem rozhodně nejsou jediná, která stojí za pozornost. Samotný Sherlock v podání Nicolla Williamsona mi nedělal sebemenší problém, detektivní zápletka se taktéž řadí k těm vydařenějším, funguje humor (silný prvek filmu) i závěrečná akce, nechybějí krásné scenérie ani vysvětlení, jak to ve skutečnosti bylo okolo Posledního případu. Velmi příjemná podívaná, ke které se rozhodně v budoucnu vrátím. Rozhodně povedený Holmesovský pokus. Teď bych si ještě rád přečetl předlohu. Třeba se někdy dočkám. 75%. (12.06.2021)

"Elementary, my dear Freud!" Autorovi knižní předlohy i scénáře Nicholasi Meyerovi se nedá upřít, že měl nádherně praštěné nápady. Ve filmu Čas po čase posadil H.G.Wellse a Jacka Rozparovače do stroje času a poslal je do budoucnosti, v tomto doyleovském apokryfu zase svedl dohromady Sherlocka Holmese a Sigmunda Freuda. Setkání dvou podobně uvažujících a srovnatelně inteligentních mužů v napjatém vztahu "pacient a terapeut" slibovalo značný dramatický potenciál, stejně jako rozkošná myšlenka, že profesor Moriarty (asi tříminutový výstup Laurence Oliviera) byl ve skutečnosti neškodný stařík, kterého paranoidní detektiv pod vlivem drog všude možně pronásleduje. První nápad je rozvíjen docela zajímavě (i když ne tak konfliktně, jak jsem si představoval), druhý bohužel nikoli. Specialista na pietní přepisy úspěšných divadelních představení Herbert Ross inscenuje i tento (nadstandardně vypravený) film velice konvenčně a staticky, v pomalém tempu (v první, upovídané polovině) a s nedostatkem smyslu pro gradaci (v druhé, detektivně-akční půlce). Nervní Nicol Williamson, vizuálně připomínající mladší vydání komika Alastaira Sima, není tak docela Holmesem podle mého gusta, Watson Roberta Duvalla by byl příjemným překvapením, kdyby se z něj v okamžiku setkání detektiva s Freudem nestala jakási mrtvá váha, vláčená zbytkem filmu bez jakéhokoli přínosu pro děj. Detektivnímu případu ubírá na zajímavosti, že jsme už zdálky upozorňováni, kdo je pachatelem a jaké jsou jeho motivy. Jestli existuje důvod, proč bych tento film přece jen zařadil do kategorie "must see", je jím jednoznačně Alan Arkin v roli Sigmunda Freuda, perfektní jako vždy. 60% (03.01.2013)