Frontline

Rozplakala by se i samotná Válka. Hrůzy natočeny z pohledu revolucionářky v Aleppu, která je touto dobou ve Velké Británii. Realistické záběry na mrtvé děti, umírající, raněné, vše probíhá za neustálého bombardování a ostřelovaní, přičemž autorka je ženou lékaře, rovněž revolucionáře, který za pomoci dalších dobrovolníků raněné zachraňuje v provizorně vytvořené nemocnici, která je ale rusáky také aktivně bombardována. Nic pro slabé žaludky, skutečně krvavé slzy. Paradoxně asi nejvíce diváky zasáhla resuscitace novorozence po akutním kajzru raněné maminky, chápu, že se na to snadno nedívá, ale tyhle momenty zdravotníci zažívají naneštěstí docela často i v krajinách civilizovaných, mírových, dětičky se v drtivé většině nadechnou a rozpláčou a ono je to vždycky krásné. A ano, také se to neobejde bez tření, masáže srdíčka, odsávání a ano, taky to tak dlouho trvá. A ano, každý je u takové situace na infarkt a opravdu by se obešli, no ale i toto je součást novorozenecké řehole. Se mnou více zamávaly reálné záběry na zrovna umírající děti předškolního věku, na křičící matku jiného mrtvého děťátka, která si ho odnáší z nemocnice v náručí, protože je to její dítě. JEJÍ DÍTĚ. Naprosto strašné! Z této stránky nelze jinak, než film řádně oplakat. Pak tady máme ale hledisko politické a dokumentární. Člověku se až ekluje cosi takového hodnotit, protože je to v podstatě časosběr, který autorka pět let natáčela a je v něm mnoho bolesti, nicméně je natočen pouze z pohledu jejího (pochopitelně) a z pohledu revolucionářského manžela, tedy tendenčně, kdy nám několik momentů vrtá hlavou a nemusíme být zrovna Jakub Szántó nebo Michal Kubal. Předně popravení „civilisté“, všichni ve vojenských uniformách v úvodu, dále bordel, kterým slaví revolucionáři svržení Assada, který je pochopitelně diktátor a válečný zločinec, to je bez debaty, ovšem z partičky revolucionářů taky nekoukalo zrovna nic pěkného. Dále se lékař- revolucionář i s celou rodinkou a kámoši může z obléhaného Aleppa courat do Turecka za rodinou a zpátky, aniž by mu to kdokoli zatrhl, byť cesta zpět dramatická byla, ale zase, roční dítě v klokánce s sebou, tak nevím… Samozřejmě nálety na civilisty a nemocnice odsuzuji na max., tohle je prasárna nejvyššího kalibru, zvěrstvo, a rusáci na ty nemocnice těch bomb naházeli cíleně až rozum couvá, ale film mi připadá hrubě jednostranný. Banda, co to tam vedla, nebyli žádní beránci, ale uznávám, zůstat v ruinách Aleppa do poslední možné chvíle je síla, ošetřit kvanta lidí v takových podmínkách rovněž. Žít v tomhle, muselo být nepředstavitelné a obávám se, že jednodušší bude postavit Aleppo nové na zelené louce, kterou tam vlastně nemají, čili na poušti, jako Las Vegas. Dokument podprahově tlačí na západní civilizaci, že než toto, tak raději k vám. Do míru. Pochopitelně. Ale co takhle si udělat pořádek tam? Západní civilizace to s vámi zkusila a moc to nefunguje. Osobně jsem si prošla několika fázemi od nejlidštějšího přátelského sluníčka alias otevřené náruče, přes shovívavou toleranci až do ryze realistické ostražitosti, kdy chápu, že arabský svět je i křesťanský, že lidem je třeba pomoci, že část jich určitě mírumilovných je a za nic nemohou, děti už vůbec ne, ovšem je tady mnoho „ale“. Jsou to „ale“ ze zkušeností, kdy se dostávám do fáze, že bych je všechny lifrovala zpět. Co z toho, že dospělí přicházejí v míru a děkují svým bohům za azyl, když se jejich potomstvo radikalizuje, nepřizpůsobuje se západní kultuře, kdy aktuálně zaraženě kroutíme hlavou, protože jiným lidem byla uříznuta na ulici, kdy nás zaráží mentalita, která má ke středověku daleko, kdy si uvědomujeme, že přeskočit může každému a taky může vraždit, ale na toto jejich primitivní počínání ve jménu jejich boha jsme prostě přecitlivělí, protože oni zapadnout nechtějí. Oni si tady chtějí vybudovat to svoje, co si na východě zplundrovali, včetně světového kulturního bohatství… Řešení není. Kdyby bylo, už by bylo. Jenomže není. Sýrii si zničili, nasraný pomstychtivý Turek už zvedá závoru a my se třesme. Ale ačkoli jsem na jehlách, nikdy mě podobná nervozita nedožene k volbě extrému, či populistických seskupení alias Klaus mladší a jeho banda tragických podporovatelů natož nacistů, kteří jednoduchým lidem drnkají zrovna na tuhle strunku. Tito lidé chtějí jen k veslu, nevyřeší nikdy nic, pouze dřístají. Čili k volbám s hlavou na krku, je třeba volit státníky schopné a zodpovědné! Každopádně je dobré sledovat dokumenty z těchto oblastí, ovšem je také dobré udělat si svůj názor a nenechat se zaslepit otřesnou válečnou brutalitou, což se zvláště v tomto případě může snadno stát. (30.10.2020) (menej) (viac)