Réžia:
Federico FelliniKamera:
Giuseppe RotunnoHudba:
Nino RotaHrajú:
Luigi Uzzo, Balduin Baas, Franco Mazzieri, Clara Colosimo, Elizabeth Labi, Sibyl Mostert, Adelaide Aste, Claudio Ciocca, Rolando De SantisObsahy(1)
Felliniho film zobrazující mikrosvět symfonického orchestru odhaluje zároveň metaforický přesah fungování skupiny, většího společenství lidí, či dokonce státu. Je rovněž zamyšlením o úloze silných osobností v minulosti i současnosti. Třebaže kamera nepřekročí prostor hudebního studia, rozkryje jak malá individuální dramata i vzájemná nedorozumění hudebníků, tak i zcela přirozeně narůstající kolektivní nevoli vůči dirigentovi. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (63)
Moje dosavadní hodnocení Felliniho filmů: (*; ***) Takže zatím nejlepší Fellini :). Zaznamenal jsem tisíc skvělých dabingových hlasů (až na poněkud mladé hlasy zasloužilých členek sboru), krásnou hudbu a pořádně praštěnou podívanou. Ale je to natočené chytře a i základech i tohohle díla dodnes stojí minimálně italský film. Nadčasový plakát, tedy ta česká verze. ()
Perfektně natočená a napsaná filosofická esej na téma svoboda versus řád. Noty jakožto kód hudby obsahují ve své matematické přesnosti a ve svém řádu určitý stupeň svobody. Lidé si však slabošsky představují svobodu jako jednu velikou orgii slasti bez jakékoliv stopy odpovědnosti a myslí si, že pro udržení řádu stačí jen tikání metronomu (a možná ani to). Další rovinou filmu je komentář k politickému dění v Itálii (vypalování krysy z úkrytu či zakončení filmu). Jen si myslím, že takovou etudu by měl zvládat každý absolvent režie a scénáristiky. Felliniho je na to škoda. ()
Neskutečně dlouhý film trval několik příšerných století. Milovník afektovaného herectví si zřejmě přijde na své, jà mohu ocenit snad jedině sympatickou hudbu, která byla bohužel neustále přerušována pseudointelktualní onannií v podobě neskutečných źvástů. Jeden z mnoha velenudných a monstrózním egem režiséra překypujících Felliniho filmů. Tohle byl můj poslední pokus, na další prázdné snímky tohoto nabubřelého pána se opravdu již dívat nehodlám ()
Moje první zkušenost s Fellinim. A Zkouška orchestru je dost politický film. Je to znát všude, od rozhovorů, které jsou studií lidí (nebo taky obyvatel jedné civilizace zabírající jednu místnost) až po samotné vyvíjení děje, ale teď mi upřímně řekněte, jestli tohle náhodou celé není prokomunistické. Dirigent vede orchestr tvrdou a přísnou rukou, jenže se pak orchestr vzbouří, dirigenta sesadí, zavládne absolutní anarchie, zkušebna (civilizace) se rozpadne a jediná možnost, jak ji obnovit a zachránit je, že dirigent zase všechny povede tvrdou a přísnou rukou, všichni jsou muzikanti, všichni budou hrát stejně a tím se "navrátí" k harmonii. Kdyby to dospělo někam mezi, ok, ale takhle mi připadá, že to vyznívá někam do totality. Jestli byl Fellini komunista, ok, já to toleruju, ale být to podle mě, tak se tu ubere trošku jinak, právě někam mezi. Je to celé diskutabilní. Film je to ale úžasný, šlape od první do poslední minuty naprosto dokonale, po všech stránkách, od filmařiny přes herecké výkony až po gradování samotného děje, díky krátké stopáži nenudí, celé je to skvěle vedené, takže je to fakt film na 5*, ale je pro mě těžké říct, k jaké formě vlády se to orientuje. Ono se to taky dá vyložit tak, že sama pro sebe nefunkční společnost potřebuje nad sebou mít pevnou a tvrdou ruku a otázkou pak na diváka je, jestli ta společnost okolo nás funguje nebo ne. Je to diskutabilní. Ale dávám 5*, protože dá tomuhle filmařskému skvostu míň by byl hřích. ()
Asi som už na Felliniho filmy precitlivený, ale nedokážem sa stotožniť s veľmi priaznivým ohlasom tejto alegórie u väčšiny mojich obľúbených užívateľov. Alegória, nealegória, ja som sa nemohol dostať cez tých ukričaných Talianov, ktorí trúsili nie príliš objavné reči o svojich nástrojoch, hovoriac pritom o sebe, o ľuďoch o spoločnosti. Dobre, v poriadku. Ale aj tak za najväčší prínos tohto filmu považujem jeho znesiteľnú stopáž. ()
Galéria (37)
Fotka © RaiTrade
Zaujímavosti (2)
- Celosvětová premiéra proběhla v listopadu 1978 na Mezinárodním filmovém festivalu v Chicagu. (ČSFD)
- Při jednom z mnoha vystoupení orchestru jde slyšet harfu, ale v té chvíli na ni harfenistka vůbec nehraje. (ČSFD)
Reklama