Sladký život

Díky za tu depresi, maestro Fellini... Už dlouho jsem se necítil po shlédnutí filmu tak prachmizerně jako právě teď. Protože Sladký život je film sladký možná polevou, ale pod povrchem je hořký jako chinin. Vizuálno funguje jako maska – všechny ty opulentní večírky, drahé róby, bizarní kabarety, krásné ženy... to je všechno jenom zástěrka vnitřní prázdnoty světa, který Fellini s typickým nadhledem a lehkým sarkrasmem zobrazuje. Což takový portrét "buržoazního" světa hvězd i hvězdiček by jeden snesl, jenže nebyl by to Fellini, aby v tomhle umělém vesmíru umělých lidí nenechal zrcadlit obyčejný život, realitu. Realitu, která prostřednictvím všudypřítomných fotografů a novinářů cizopasí na auře toho "sladkého" světa bohatých a slavných. A kdesi na pomezí obou světů (obyčejného a "sladkého") se potácí Marcello, brilantně ztvárněný M. Mastroinannim. Je to hrdina náležící do tematické rodiny Amarcordu i Romy (ať už je to osoba hlavního představitele u druhého jmenovaného, nebo společný motiv odchodu z harmonického venkova a fascinace velkým světem), na první pohled požitkář, na druhý pohled absolutní zoufalec, jehož vnitřní prázdnotu obráží neutěšený byt a věčně si zoufající přítelkyně. Marcello se pase na pozlátku, svádí jednu ženu za druhou, přičemž stále hlouběji a hlouběji zabředá do prázdnoty, zoufalství. Sladký život není ničím jiným než hrou, v níž aktéři ztrácí sami sebe a stávají se pitvornými maskami bohatství, krásy a úspěchu. A okolní svět je podobný, hltá povrch, hltá médii přežvýkané informace, místy připomíná scénář řízený zlomyslným režisérem (sekvence se shromážděním po údajném zjevením Panny Marie). A Marcello, místo aby si konečně zvolil cestu uprostřed obecného úpadku, kdy všechny hodnoty ztrácejí smysl, zabředá do sladkého bláta hloub a hloub. Nic útěšného Fellini nenabízí, za každým humorným okamžikem je kus tragiky, nefungují ani tradiční záchranná témata jako mateřství apod. (drastická scéna se Steinerem a jeho rodinou). To všechno je nasnímáno sice s velkou porcí filmové stylizace (srovnáme-li to s pozdějším dokumentárním zaujetím Romy) a hnidopišské fascinace vizuálnem, ale přitom jaksi chladně, takřka chirurgicky přesně. Kochat se, ohledávat, analyzovat a přitom nebýt vtažen, asi tak bych popsal Felliniho "taktovku" nad touto symfonií marnosti. Sladký život je zatraceně hořký film. Hořký tím, že vidíte stylizovanou krásu a cítíte zcela prozaickou nicotu s hezkou tvářičkou. Místy snad působí dost rozvláčně, ale v konečném vyznění je naprosto mistrovský. Bravo! (16.03.2004)

Sladký život je braný ako kultový film, ktorý sa "nepatrí pošpiniť". Keď k tomu pridáme Felliniho, ktorý sám má status kultového režiséra, divák sa vopred podvedome nastaví na istú kvalitatívnu úroveň, ktorú aj očakáva...Felliniho filmy nesporne majú myšlienku, no forma mi skrátka nesedí (tak to bolo aj pri La Strada). Mohol by som nad tým intelektualizovať a hladať isté latentné myšlienky, no výstižnejšie a úprimnejšie bude keď napíšem, že som sa pri tom skrátka nudil, hoci pár scén bolo naozaj podarených...Kajám sa, skrátka Fellini nie je "moja šálka kávy":))) (06.05.2006)

Scénář: Federico Fellini .. Fellini asi nebude pro každého Po krásném, kamerově výborném začátku jste seznámeni s novinářem Marcellem a na plátno (ano, měl jsem štěstí vychutnat si film v kině) jsou servírovány jeho každodenní (v tomto případě spíše ty noční) epizody ze života a já si říkám, vždyť to ani nedává smysl, vždyť to nemá příběh. Jenže to byl jen můj počáteční omyl. Scénář je promyšlený, režisérem excelentně podaný a právě ony epizody, kterými Marcello postupně prochází a postavy se kterými se setkává, jsou tím na co se nezapomíná. Jeho samolibé jednání, erotická dobrodružství a většinou hodně hořké vychutnávání si tzv. „sladkého života“ ho pomale sžírají a ničí zbytek jeho dlouhodobě dosti zkažené osobnosti. Sice si onu povrchnost a nesmyslnost uvědomí a také se pokusí proti všemu postavit, jenže... K tomu několik skutečně kultovních scén (fontána,..) a frází (paparrazo,..) - no prostě: Bravurní zážitek! ___ Federico Fellini má můj potlesk a tento mistrovský film absolutní a plné hodnocení. Zvláště pak za ranní závěr na pláži, kdy mladá, krásná, nezkažená Paola volá na Marcella, ale on jí nerozumí, odejde pryč a tím se vrátí ke svému zkaženému, prázdnému životu, mě dostal! Ach ta deprese, že svoji jedinou pořádnou šanci na jiný život zřejmě promarnil. Nám poté už zbude jen nezapomenutelný dlouhý pohled Paoly do kamery a prostor k zamyšlení. Stále mám tu sladkou tvářičku před očima! La Dolce Vita! Anebo krátce: Trpce bezstarostná krásá, náročná, stylizovaná "prázdnota“, která přetéká mistrovským umem.. (27.01.2005)

La Dolce Vita není filmem pro každého. Takřka tři hodiny se Vám snaží popsat tehdejší dobu, tehdejší pábitelství a život smetánky. No a to mu jde samozřejmě absolutně bez potíží. Má určité scény a hudební motivy, které určovaly chod filmového průmyslu, a které v podstatě stále prochází desetiletími a stále nezestárly. V určitých momentech je opravdu radost na něj koukat. Jenže u mě to více jak přes tři hvězdy prostě neprotlačím. Chápu, že poselství je už v samotné atmosféře tehdejší doby, ale pro někoho dokonalé filmařské řemeslo je v tomto případě u mě málo, když filmu chybí duše a příběh, který by mě zajímal a bavil sledovat. V podstatě vím, že sleduju lidi, kteří jsou mi lhostejní, protože mrhají životem tím, jací jsou. Oni si to samozřejmě neuvědomují, proto takový název… (14.01.2020)

Sladký život jako obal, který zakrývá ten skutečný. [6,5/10] (Pathé, Riama) (Čb. /// Produkce: Giuseppe Amato /// Scénář: Federico Fellini, Ennio Flaiano, Tullio Pinelli, Brunello Rondi /// Kamera: Otello Martelli /// Hudba: Nino Rota /// Oscar: Piero Gherardi (kostýmy) /// Nominace na Oscara: Federico Fellini (režie), Federico Fellini, Tullio Pinelli, Ennio Flaiano, Brunello Rondi (scénář), Piero Gherardi (výprava) /// MFF v Cannes: Federico Fellini (Zlatá palma)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (23.12.2008)