Sladký život

Někteří lidé nevědí, o čem Sladký život vlastně po celé tři hodiny pojednává. A přitom je to patrné z každého propracovaného záběru, z každé mnohovýznamové, sladkou italštinou pronášené repliky a z každého mimického gesta, které bohémský, osudu odevzdaný paparazzi Marcelo Mastroianni na své charismatické tváři vykouzlí. Geniálně vystavěný a sladěný příběh, kde Fellini dokázal proměnit nespočet hořce symbolických scén díky jejich obrazové dokonalosti a všeobecně přístupném melodramatickém charakteru v ikonické a často citované momenty světové kinematografie. Blonďatá diva koupající se ve fontáně, zatímco zaslepený Marcello shání na její prosbu mléko cizímu koťátku, houfy novinářů, co jako otravné mouchy krouží kolem společenské smetánky, zneužívání opilé dívky k ponižujícímu tanci a konečně samotný závěr, kdy hrdina přes mořský příboj a křik svých společníků nerozumí slovům nezkažené mladé dívky a obrací se k ní zády, čelem ke své morální záhubě... To jsou všechno nádherné filmařské výjevy, na než se nezapomíná, a které samozřejmě tvoří přímo slastný, pardon, sladký divácký zážitek... 95% (04.10.2015)

K téhle klasice si musí většina diváků vztah nejen najít, ale občas i vybojovat. Zatnout zuby a zkousnout tři hodiny vlekoucí se příběh-nepříběh, který začíná i končí bez nějakých větších emocí. Při první projekci někdy před lety jsem po půlce odplul do říše snů, po roce jsem Sladký život poprvé zhlédl celý v kuse, ale teprve nedávno, když jsem si ho kvůli studijním účelům pouštěl potřetí jsem najednou viděl jednotlivé epizody z Marcellova života, jak precizně, jedna s druhou, tvoří komplexní obraz \"sladkého\" (tedy hořkého a prázdného) života hlavního hrdiny, přetvářky a zpustlosti vyšších kruhů římské společnosti, odlidštěných bulvárních novinářů, pošetilých náboženských fanatiků a mnoha dalších aspektů života Itálie na počátku 60. let. Felliniho Sladký život vás odmění až po tom, co ho řádně strávíte a necháte si ho projít hlavou. 80% (02.03.2007)

Ani chvilku jsem se nenudila. Ani na chvilku jsem nemyslela na nic jiného. Nenajdete tu žádné vakuum. I nejmenší detaily mají obrovskou hodnotu. I když je film vystavěn jako jakási mozaika a bourá dramaturgické (i jiné) konvece, působí uceleně, všechno spolu souvisí. Je to pohled na lidi zdánlivě bezstarostné a úspěšné, jejichž životy jsou však ve skutečnosti nenaplněné a kteří spolu nedokáží komunikovat. Nejraději mám scénu v autě s vajíčkem a banánem, pak taky čekání na Madonu. - Zrůdný komentář. Ale nemám to srdce ho smazat, byl můj první. (24.10.2005)

Fellini skvěle vystihl to, co lze nazývat prázdným životem. Kdo by ale ve skrytu duše nechtěl, alespoň na pár týdnů takovýto život žít? K postavám jsem necítil závist, ale rozhodně ani odpor. Tento Felliniho film, ke mě proniknul nejvíce, z celé jeho zásadní tvorby. Jednak je tato série večírků a úletů skvěle řemeslně natočena a jednak je mi blízký konflikt a rohodování mezi rodinným životem a životem nezodpovědným, plným pařeb. Volba je těžká, protože každý, nebo si to alespoň myslím, prahne po tom, co nemá. Nejsilnější scénou filmu pro mě je dialog, kdy se Marcello kamarádovi svěří, jak moc mu závidí jeho rodinný život. Na to však přijde poněkud nečekaná, šokující odpověď. Ale ve snímku je silných scén mnoho, například ta, když paparraziové, totální hyeny, a jiní obletují krásnou herečku, která je však ztělesněním absolutní povrchnosti. Bylo by toho mnohem víc, o La Dolce vita by se daly psár a určitě i byly napsány eseje. (09.03.2009)

Co to sakra bylo? Koukali jsme se ve dvou dnech, druhou polovinu jsme zaspali, a to je ještě s podivem, že až ke konci. Roztahané ukňourané cosi, v čemž není zajímavá hudba, kamera, střih, kostýmy, výprava, herci (jedině místy Mastroianni a Lex Barker). Přes maximální snahu se mi nepodařilo v průběhu filmy identifikovat, kdo je kdo, co a proč kdo dělá a říká (jasné bylo jen spojítko novináře). Jednalo se o exkurzi do života italské smetánky? Anebo se autoři pokoušeli představit divákům, kterak vzniklo slovo paparazzi? Pokud ano, proč tak zoufale, zoufale nudně, strojeně a přitom škrobeně, zmateně a vybledle? Měl jsem možnost sledovat film v dabingu (Česká televize, už také přejala móresy nízkorozpočtových dabovacích společností, takže se dočkáte Oldřicha Vlacha asi v deseti různých rolích, nic proti němu, je to skvělý dabér) a člověka, který dělal české dialogy - bych postavil ke zdi. Pokud se v originále mluvilo italsky, a pak taky hodně anglicky, francouzsky a kdo ví ještě jak, mělo to v naší dabované verzi zůstat - italština = čeština, a co je jinak, ať zůstane v originální stopě. Takhle to dopadlo tak, že především v části, kde se mluví anglicky, máte možnost poslouchal česko-anglické věty. Chvilku je to možná vtipné, po čase vás však popadne taková zlost, že byste byli schopni vraždit. PŘÍŠERNÉ DIALOGY v hodně nestravitelném filmu. (15.04.2010)