Casanova Federica Felliniho

Některé z výjevů ze života Casonovy, které Fellini řadí volně za sebou, se vryjí do paměti, stejně jako nikdy neselhávající hudba Nina Roty. Jenže film ani jeho hrdina nemají žádný vývoj; už po půl hodině víme to, co na konci: že Casanova byl vlastně chudák žijící v sebeklamu o svých renesančních schopnostech (a přitom ho ostatní degradovali na sexuální mašinu). Trochu málo na téměř tři hodiny filmu. (22.09.2003)

Casanova Federica Felliniho má v sobě cosi z Barona Prášila, Lemuela Gullivera, vikomta de Valmont, ale Barryho Lyndona bychom hledali marně. Opulentní, rozmáchlý, a přece něžný, křehký a konejšivý je obraz jeho života. Fellini si bokem příběhu jediného muže vypracovává své typické filmové kudrdlinky, ale konečně je to tvář Donalda Sutherlanda, která je tu vytesána do mramoru. Skutečně jsem daleko toho stát se spokojenou a především šťastnou konzumentkou Felliniho, ale tohoto renesančního muže bych si mohla dopřát ve větší míře. Jeho život tak marnotratně zakončený na Duchcově si o to přímo žádá. Stejně jako renesance jeho mechanické milenky. Ostatně, mám co dohánět - zatím jsem viděla jen Nesmělého Casanovu (1936), Toma Casanovu (1951), Casanovu '70 (1965), Noc ve Varennes (1982), Mladého Casanovu (2002), Casanovu (2005) a Vzpomínky Casanovy (2005), což není nic a zatím bych stejně nejradši viděla Skandal in der Casanova-bar (1929). (14.04.2013)

Chápu Felliniho, když si v době premiéry myslel, že jde o jeho nejlepší práci. Bohužel ale stejně tak chápu diváky, kteří ho vyvedli z omylu. Casanova je plný vynikajících scén a Felliniho tak častý mix nostalgie a dekadence funguje naplno. Bohužel se film vůbec nevyvíjí. Po prvních pár minutách víme o hlavní postavě vše, a do konce už pak jen chodí bezútěšným světem a potvrzuje si to stále dokola. Casanova je svým způsobem silný film, ale nemůžu mu dát nad tři hvězdy. Stejný záměr se povedl několikrát lépe - například sovětský Ivan Hrozný, ke kterému má Casanova blízko, je o několik řádů lepší. (07.11.2012)

Divný až bizardný film a divím sa mladému Sutherlandovi, že sa na niečo také nechal nehovoriť. A ešte k tomu obrovská stopáž, v ktorej je mnoho hluchých miest. Sukničkár Casanova je zamilovaný doslova do každej, ktorá mu dá, dokonca aj do pohyblivej drevenej panáčice (!) a predvádza pri každej grotesktné až fraškoidné kvázisexuálne pohyby. Občas sa dá posmiať nad kúzlom nechceného alebo dobrodružstvami po rôznych kútoch Európy, ale to je tak všetko. Zaujímavé je, že pri takejto téme sa tu takmer nevyskytujú žiadne nahotinky. Divností a fádnych papundeklov je však bohužiaľ plno. (08.05.2019)

Casanovu, svého Casanovu, ale také českého duchcovského Casanovu Fellini vykládá jako řetěz životních příhod muže, který je pro něj tak trochu esencí mužné italskosti. V tom je přednost, ale i slabina tohoto díla. Velkolepě komponované obrazy pro toho, kdo nezná podrobně život tohoto velkého bonvivána (požitkáře) 18. století a komu je cizí italská exaltovanost (tak působí Ital na Středoevropana), se CASANOVA mění v značně šedý sled zaměnitelných obrazů, které provází poněkud articistní erotika. V druhém případě se před poučeným divákem za velkolepou režijní kulisou rýsuje režisérova osobnost. Osobnost muže AMARCORDU, osobnost neméně smyslná, vášnivá a intelektu a duchu vůbec oddaná a poddaná. (Jakoby stranou zůstává Felliniho vytříbený smysl pro dekadenci doby - schylovalo se k velkým světovým revolucím 18. století, které z kořene vyvrátily tuto pozdně barokní a a duchaplně zhýralou rokokovou společnost korzetů a paruk a mimořádný Sutherlandův výkon v hlavní roli.) České kulisy - skvěle vystižené - tomuto pohledu dodávají přesvědčivost i tam, kde v předcházejících částech filmu mohla snad být méně zřetelná. V odhadu kvality svého díla se Federico nemýlil; v odhadu toho, co dokáže snést jeho divák, byl úspěšný podstatně méně. (30.01.2015)