Amarcord

Jsem velkým milovníkem filmů, které mají začátek, konec a něco zajímavého mezi tím. Amacord takový samozřejmě není, neboť nezačíná, nekončí a mezi tím se vůbec nic neděje. Chápu, že to natočil slavný Fellini, že je to velké umění, poetický, láskyplný a kdovíjaký skvost, ale pro mne to byla dvouhodinová nuda s uspávajícími účinky, kterou jen občas přerušilo drobné pousmání. Nakonec si dovolujím vyjádřit radost z toho, že nejsem filmových kritikem a tudíž se nemusím pokrytecky tvářit, že jsem viděl nadpozemskou jedinečnost. (12.02.2013)

Federico Fellini jakoby ve filmu Amarcord adaptoval některý z pábitelských románů Bohumila Hrabala a coby pomocného režiséra si fiktivně přizval Jiřího Menzela, tak propojená byla nálada a duch doby konce šedesátých a začátku sedmdesátých let, západní civilizace se opájela svobodou (kterou bohužel u nás přibrzdilo znovuspuštění železné opony) a kvetlo umění, ideou byla tvorba a režisér byl vypravěčem a ne pouhým řemeslníkem, jak tomu bohužel mnohdy bývalo později... Fellini se ve svém snímku vrací do dětství, převažující je tedy usměvavě nostalgický retro pohled, ono spojení tragična a komiky, hořkého a sladkého, smutného i humorného, smrti i radostí života... Nástup fašistické totality je tu podáván s komickými konotacemi trapností lidových shromáždění a vyprázdněností vlasteneckých proslovů, Duce je zvěčněn hlavně coby pouhá mluvící hlava, nadživotní adorační portrét, ale také jako dobová celebrita, mediální superstar, jejíž blízkost zaručuje zdání nesmrtelnosti, což si uvědomují hysterické fanynky z davu (pravda trochu jiného věku než dnes). Průvodcem a vypravěčem je staromilský právník, obdivovatel římské kultury a tradic, který si, stejně jako režisér, všímá především nadčasového rituálů, kulturních odkazů a typologie italského charakteru realizující se ve stereotypech chování... Zaměření pozornosti na starobylý rituál loučení se se zimou a pálení čarodějnic (prastarý keltský svátek příchodu jara a probuzení přírody Beltine, slavený v noci z 30. dubna na 1. května, později Valpružina noc či noc Filipojakubská...u nás se lokálně na hranicích spalovala i pohanská bohyně smrti Morana...), obdobně se Bohumil Hrabal symbolicky pokusil vytvořit reflexní oblouk mezi dávným slovanským rituálem postřižin a emancipační módou zkracování ženských vlasů symbolickou pro dobu přelomu století. Felini poukazuje na symbolické uzavření klasické éry římské (přeneseně i západní) kultury v nastupující mladé generaci, která není ochotna přejímat penzum klasických mouder a sentencí - nejde tu jen o obyčejnou generační vzpouru, ale o symbolické uzavření vývojové etapy lidstva, ad actum dokonané hrůzami druhé světové války... Amarcord nádherně popisuje také italský národní charakter - onu temperamentnost, afektovanost, příslovečnou vitalitu, sexualitu a kult těla, přibližuje ono typické italské manželství, život přelévající se z bytů na ulice, život radosti, vína a zpěvu... Amarcord je zkrátka nádherný film a dokonalá oslava života...a jako vysoce funkční filmový tvar také oslava evropského ducha kinematografie... (10.11.2007)

Vrchol Felliniho tvorby sice i nadále představuje existenciální Sladký život, ale tohle dílo rozhodně pohladí po duši tak, jako málokterý snímek z evropských luhů a hájů oné doby. Lehce svérázný a obscénní, avšak láskyplný, silně poetický, ale naprosto srozumitelný a dějově rytmický pohled na jeden rok v jednom (ne)obyčejném italském městečku, který je nejen formálně okouzlující a zábavný, ale hlavně - ve svém líčení nezkrotné erotické touhy v období puberty nebo úsměvných peripetií v dlouholetém rodinném svazku - veskrze nadčasový a pravdivý.. Kdo také nemá v okolí svého bydliště vlastní čarokrásnou Štístku, prsatou Trafikářku, bláznivého pohádkáře nebo věčně nadrženou nymfu Lišku....? :) 85% (07.10.2015)

Tohle je (filmové) pohlazení po duši. Tady jsou jakákoliv slova naprosto zbytečná, tohle se musí (pro)žít, (pro)cítit. Nostalgická tragikomedie ve vší kráse a Felliniho (autobiografické?) vzpomínání na dospívání dětskýma očima (tj. plné jemnosti, hravosti, laskavého humoru, kdy z každého záběru je cítit (filmařův) nesmírný obdiv (vřelý cit) ke všem jeho postavám na straně jedné a dospělého pohledu (nahlížejícího pod tu laskavou slupku) a ukazující jakoby mimochodem v náznacích, (ale za to jasně čitelných), ten tragický podtext. Musím jednoznačně konstatovat, že jsem Fellinimu nesmírně vděčen, že samotný závěr pojal formou nostalgického nádechu z úvodu, protože jsem si (téměř) jistý, že každý jiný „bych nepřežil“. P.s. stejně jako uživ. Radek99 i já měl pocit „dejavu“, jako bych byl svědkem zfilmování (nevydaného) románu B. Hrabala a za režisérskou stoličkou sedělo dvojče J. Menzela. Jak je vidět, život (v určitém časovém úseku), byť s pár odlišnostmi (typickými pro danou mentalitu) je stejný, ať už se jedná o jakoukoliv národnost. (20.02.2012)

Vzpomínková kniha Antonína Bajaji Na krásné modré Dřevnici, některými kritiky přezdívaná "zlínský Amarcord", mě přiměla ke zhlédnutí Amarcordu pravého, italského. Sám Bajaja v knize několikrát odkazuje na slavný Felliniho film. Kniha mě zaujala. K filmu jsem proto zasedla s velkým očekáváním. Nu a místo nadšení jsem se dočkala pouze hlubokého zklamání. Roztříštěná podívaná, kterou jsem chtěla už po půl hodině vypnout. Nakonec jsem film s velkým sebezapřením dokoukala, ale rozhodně na něj nebudu vzpomínat v dobrém. (04.02.2010)