Emily Brontëová: Bouřlivé výšiny

Nejde jinak než za plný počet. Naprosto skvostný Hardy v adaptaci, která si sice zakládá možná až příliš na osobní interpretaci díla, nicméně v rámci televizní tvorby je to klenot, který by se nemusel stydět ani v konkurenci produkce pro kina. Adaptace slavného britského románu z roku 2009 je přesně tou vyváženou volbou, která dokáže oslovit i současnější publikum a přitom neztrácí ani trochu z osobitosti původního díla. (05.04.2012)

Kterak síla jedné lásky a její nenaplněné ambice a touhy zničí několik lidí najednou. A dobře jim tak. Doba ale bohužel sňatkům z lásky příliš nepřála a teplé hnízdo domova je vždy silnější než představa nocí pod mostem. Tak tyhle věty prosím zarámovat, protože ať tak nebo tak, můžeme tento odkaz přenést s klidným svědomím i do jedenadvacátého století, aneb, lásky se nenažereš. V tomhle možná Cathy zapochybovala, a i když jí to nemůžeme vyčítat, zničilo ji to úplně stejně. A teď tady můžu vyflajznout A4 na téma, jak moc silné to je, jak statečně se tvůrcům zadařilo převést na plátno smrtelný žal, dlouhověkou věrnou lásku až za hrob a nenávist, ve které pomsta hraje hlavní roli. Vskutku bravurně provedená adaptace, jejíž konec budete i po 142 minutách očekávat se zadrženým dechem (kromě Jiřího, ten zadržoval tak akorát čůrání).Nemohu jinak a doufám, že každý další pokus o adaptaci knihy si vezme příklad z těch povedených. (25.05.2013)

Velmi povedené, realistické, s výbornou Catherine a Heatcliffem Toma Hardyho, který se vymyká obvyklým démoničtějsím vyobrazením. Jen je to celé na můj vkus až příliš civilní, trochu hozené od syrovější romantičky Emily Brontëové směrem k lakonické pozorovatelce Austenové... Na původním příběhu totiž miluji právě ty ledové závany z blat a nádech duchařiny. Horrorromantiku. Ta mi tu chyběla. (02.05.2014)

Ale ale, někdo se tady s nenápadnou naléhavostí chystá rozšířit řady mužů účinkujících v mých bezesných nocích a Burn Gorman ani Andrew Lincoln to nejsou... Že by neotesaně působící tvrďák s muskulaturou, kvůli které mu nepadne žádné oblečení, ale na kouzlo osobnosti vystál frontu hned dvakrát? Pak to musí být jedině Tom Hardy, Heathcliff z Bouřlivých výšin, který jako jediný překonává fantazií vyšperkovaný obraz hrdiny z knižní předlohy přesto, že se mu ani vzdáleně nepodobá. Brontëovská klasika se tak ke mně ve skromném, a přece velkolepém představení vrací se stejnými zmatky při orientaci v příbuzenských vztazích, kterými si projdu každé naše setkání, se stejným údivem, jak může tolik bolesti jeden člověk unést, i se stejným poznáním, že nejvíce mstivá umí být pomsta sama... a dnes k tomu obohacena vyzrálým herectvím, kladoucím důraz na osobní prožívání sebezničujících vášní. Nezměnila bych nic... snad jen, přeobsadit postavu Cathy? (nejlépe mnou, přirozeně :-)) (05.07.2013)

Bylo to úžasné. A protože mi poslouží jako skvělé odpaliště Lanarkův komentář, hodlám text vést jako reakci na něj (žádná šikana nebo tak): film jako takový se přeci nutně nemusí ztotožňovat se světonázorem diváka. Nehodnotíme střet námi uznávaného ideálu lásky s tím, který předkládá. A proč vlastně automaticky předpokládat, že nám nějaký ideál vůbec podsouvá? Jestli něco prezentuje, tak, dejme tomu, sílu citu mezi několika konkrétními lidmi na konkrétním místě a v konkrétním čase. "Realitu" (nejen) dobově ohýbanou a reprezentovanou postavami na červenou knihovnu krásně rozostřenými - chápej do běžných stereotypních škatulek jen těžce zařaditelnými - bylo pro mě osobně radost sledovat. On mohl být kretén, ona mohla být kráva. Noa? Hodnocení kompatibility postav se mnou, jako člověkem, mělo na požitek pramalý vliv. Jestli jsem ale někdy viděl film, který uvěřitelně přenesl ozvěnu první lásky náctiletých do světa dospělých, a nevznikla tak nefunkční konstrukce vytržená z času a prostoru, tak zde. Btw, Lanarku, zdá se mi, že jsi v přední řadě ke konci trošku pospával. Nová generace totiž rozbijí i tebou předpokládanou "definici lásky" reprezentovanou snímkem, kterou tak zavrhuješ. Dá se tvrdit, že mluví proti ní a když ne přímo proti ní, tak rozhodně reprezentuje další proměnu, kterými je (nejen) tato doba tak protkána. Už jen takové gesto autora očišťuje od předpokladu, že se pokouší předkládat nějaké neměnné ideály. ___ Druhý důvod, proč mě snímek tak uhranul, stojí čistě na mé deformaci ze zkouškového období. Je ujetý, že jsem polovinu hracího času přemýšlel nad úžasně zachyceným clashem morálky osvícenství a romantismu, nad dozvuky hierarchizace tradiční rodiny, nad ustupující nesmlouvavostí křesťanské morálky, nad motivy reventantů, postavením žebráků a cikánů v stereotypy proměňující společnosti poloviny 19. století nebo nad pomalounku dominujícím motivem manželství založeného na lásce. Škola je někdy nemoc! (26.05.2013)