Zmiznuté impérium

Trochu Pelíšky, trochu Rebelové, príbehy mladých ľudí z čias reálneho socializmu za Brežneva sa asi nikdy neomrzia. Kým existuje generácia, ktorá na to spomína, v dobrom aj v zlom, asi sa budú vždy natáčať, trebárs aj v Rusku. Nie je to len rock'n' roll tajne kupovaný na platniach, trvalý nedostatok peňazí, ale aj zaujímavé momenty, ako sa aj tam cenilo české pivo alebo limuzína T603. Štyri hviezdy ani nie z nostalgie, ale hlavne za prekvapenie, čo prišlo od Šachnazarova, ktorý bol pre mňa v starších filmoch akosi nepozerateľný. –––– Naša adresa je ZSSR, Serioža. Čo je toto? Kde je Moskva? Nespoznávam ju. (15.07.2016)

Karen Šachnazarov mě kdysi fascinoval svým Městem Zero, které v mých očích dokonale zobrazilo absurditu konce komunistické éry, takové to mrtvolné bezčasí. Původním dílem Franze Kafky jsem byl tehdy nepolíbený a tahle absurdní kafkiáda padla na úrodnou půdu. Pak jsme na sebe pár dekád nenarazili a nyní mám možnost vidět jeho pozdější tvorbu a jsem z ní silně rozpačitý. Nemůžu mluvit ani o průměrném diváckém zážitku. Rozumím tomu, že Šachnazarov chtěl do svého filmu dostat kus nostalgického pohledu na dobu dospívání, ale když já ani v té zidealizované podobě Sovětský svaz první poloviny 70. let nepoznávám. Chybí mi tam atmosféra, nevěřím tomu obrazu, nevěřím tomu filmu. Historickou epochu nenavodíte tím, že postavy navlečete do dobových kostýmů a po ulici necháte jet dobové auto, to je zoufale málo. Podepsal bych prakticky beze zbytku komentář slunicka2. Ty postavy jsou veskrze současné a ten zpětný pohled na studentská léta je v podstatě velmi tuctový a triviální. Když se někdejší kamarádi sejdou a ten, který žije ve Finsku, teskní po Sovětském svazu, je tahle podoba nostalgie nedůvěryhodná až směšná. Celkový dojem: 40 %. (12.03.2021)

Po formální stránce je pro mě tento Šachnazarovův film slabší než jeho Den polnoluniya a po obsahové stránce slabší než jeho Pavilon č. 6. Takže čtyři hvězdičky. Nejvíc mě dostalo to vyústění, kdy už nebylo vidět hlavnímu hrdinovi do tváře a člověk jen slyšel jeho rekapitulující "dospělý" hlas... tyto životní retrospetivy (resp. introspektivy) mě vždy tak trochu rozesmutní... když se jeden na konci dozví, jak moc v mládí člověk trpěl pro nějakou lásku, která pak stejně nedošla naplnění... zato objevil sám sebe ve Městě větrů a naučil se farsí. To byl pro mě nejsilnější moment celého filmu. (10.07.2011)

Nevěrohodný pohled na sovětská 70. léta. 1) Ронэс na kinopoisk.ru uvádí zajímavý postřeh: Film působí dojmem, jakoby se neodehrával v roce 1973, ale v současnosti. Ovšem v sovětské současnosti. Sovětský svaz existuje i nadále a vypadá podobně. Všudepřítomná hesla, po pustých ulicích jezdí pořád stejná auta, autoritářská buzerace na každém rohu a mizerné služby - jsme doma, je to tak. Ale přitom stále čekám, kdy chlapci vytáhnou mobil, dají si gin and tonic a kouknou se, co nového je na YouTube. Prostě a jednoduše - film se sice oděl do historických šatečků, ale jeho představitelé myslí a konají tak jako dnešní mládež. Слушай, Серёга! А как ты думаешь, что с нами будет лет так через 30?_____ 2) V roce 2013 byla uvedena do kin nová střihová verze pod názvem Любо́вь в СССР._____ 3) Natáčelo se v Moskvě, v Gagře (Abcházie), Chivě (Uzbekistan) a v Kuňa-Urgenči (Turkmenistan)._____ 4) Hrají zde 23letý Alexandr Ljapin (Serjoža, který neumí být věrný, hlavní role), 18letý Jegor Baranovskij (vzorný student Sťopa) a 24letý Ivan Kuprejenko (hudebník Kosťa). Pro Ljapina a Baranovského to byl druhý film, pro Kuprejenka filmová premiéra. (20.07.2016)

Len tak si ležím na gauči, televízor stále zapnutý po skončenom futbale a zrazu začne tento filmík. Hneď ma zaujal a už ma nepustil až pokým neskončil. Upútala ma nádherná atmosféra Sovietskeho zväzu a mladí chlapci, v ktorých životoch som sa miestami nachádzal. Ku koncu sa film trošku odkloní od doterajšieho študentského poňatia z čoho som osobne nadšený nebol a preto o hviezdu menej. Tak či tak ale vrelo odporúčam. (15.07.2016)