Samurai

Už to, že film je natočen dle divadelní hry podle románu Eidži Jošikawy z roku 1937, by mělo v divákově hlavě spustit poplach. Totiž ten Jošikawův román čítající tisíc stran vycházel v novinách na pokračování, což je styl, který rozvinuli Francouzi jako Alexander Dumas, či Eugene Sue. A Jošikawa je opravdu japonský Alexandre Dumas - hned na začátku vrazí do děje dvě osudové ženy, milostné peripetie zabírají vetšinu knihy (filmu, divadelní hry), a jak říkal často Dumas, dokažte mi, že to není pravda. O láskách historie moc nepíše.To, že Musaši nebyl rváč a vyděděnec, stranil se sice lidí a nemyl se, ale to proto, že měl nejspíš silný exém po celém těle, co na tom, hlavně upravit historii tak, aby to měšťanské čtenářky ocenily. Takže o Musašiho se tisíc stran perou dvě ženy, a my, čtenáři Knihy pěti kruhů, se mužeme jít zahrabat. Pro nás tento Musaši není. (18.12.2015)

Tak mam u japonskych reziserov uz nejaky prehlad - viem o reziserskej tvorbe Kurosawu, Kitanna, Jasudziro Ozu-a, Kendzi Mizoguci-ho, Hayao Miyazaki-ho, Kaneto Sindo-a, no ale Hyrosy Ynagaky mi fakt nic nehovori a po tomto filme tomu este asi dlho aj tak bude. Priemerny namet o stredovekych bojoch v Japonsku je utopeny v nezazivnom prevedeni, reziser odviedol priserne priemernu pracu za kamerou, herci az na Mifuneho sa teda nijako nepredviedli a samotny Mifune to nemal sancu sam utiahnut : 55 % (19.04.2016)

Jakoby se Japonci sanžili napodobit Hollywood. Film je výpravný, velkolepý a také patetický. I přesto, že film je vlastně o duševní přeměně rabiáta Takeza v ušlechtilého samuraje, není zde žádný duchovní přesah jako tomu bývá v jiných samurajských filmech. Samuraj - Musaši Mijamoto je tak jednoduchý, přímočarý a líbivý, jakoby chtěl na Oscara útočit už od samotného scénáře. Tomu odpovídá i tuctová dobvá hudba, plná podbízivých pasáží. Toshiro Mifune herecky zvládne mnohem komplexnější role a tak tuhle asi sehrál bez většího úsilí. Ale abych jen nekritizoval, ona osacrová snaha, není vždy jen ke škodě věci. Film například nabízí úchvatné výpravné a davové kamerové záběry. Škoda jen, že kavlita přepisu českého vydání je tak tristní. Pro fandy klasických velkých bijáků to podívaná je, pro milovníky samurajské filosofie a tradice již tolik ne. Učitou paralelu bych viděl i kčeské tvorbě padesátých let a to k husitské trilogii Otakara Vávry. V obou případech se jedná o velkolepou ságu, při jejíž tvorbě se nešetřilo a jejímž hlavním účelem možná bylo ozdravení národního vědomí po 2. sv. válce. (11.06.2010)

Jošikawova předloha se mi moc líbila, takže těžko se můžu vyhnout vzájemnému srovnání. Prakticky všechny scény, co byly v románu, jsou převedeny do filmu. Obvykle jsem rád, když se film hodně drží své předlohy, ale tady jsem trochu proti. Přijde mi, že na úkor děje byla dost osekána psychologie postav. Že je Takézo jak divoké zvíře nepoznáme z jeho chování, ale jen z toho, že to o sobě tvrdí on a mnich. Proto se mi do filmu nepodařilo dostat. Nicméně scény s Takuanem jsem si užil stejně tak dobře jako v knize. Tam mi trvalo dlouho, než jsem k němu našel cestu, ale tady je boží hned od začátku. (26.09.2010)

Píše se rok 1600. Japonsko je uprostřed občanských válek. Takezo se touží stát slavným válečníkem, a proto jde se svým kamarádem bojovat do jedné z mnoha bitev. Po prohrané bitvě u Sekigahary se z obou stanou psanci. Při útěku se vyhladovělí setkají s matkou a dcerou, které se živí okrádáním mrtvých vojáků. U těchto dvou ženštin nachází na chvíli útočiště... Tak tohle je zhruba začátek legendy o japonském hrdinovi Musashi Miyamotovi. Ano, ten divoký a nepoddajný psanec Takezo se jednou stane nejslavnějším japonským válečníkem. (02.01.2006)