Lurdy

Premisa o dívce paralyzované od krku dolů, která je během zájezdu křesťanské charity do lázní zázračně vyléčena, je rozvedena do nekřiklavě pojatého vyprávění, které ukazuje na mnohoznačnost "daru" od Boha co se týče přijetí jím obdařené osoby v kolektivu. Mimoděk odhalované motivace a postoje různých postav od dalších účastníků zájezdu přes různé pečovatelky až po kněze v sobě paradoxně značí nevěřícnost a především nepřejícnost tváří v tvář zázraku. Zázrak je pozitivní pouze coby prostředek subjektivního dojetí, ale jinak se stává jím obdařený člověk objektem neadekvátního zájmu. Kontrapunkt protichůdných významů je ve filmu přítomný i skrze užití hudby, které kontrastuje s náladou jednotlivých sekvencí (v trudných každodenních sekvencích chorálová hudba a italopop proti psychologickému napětí závěru filmu). Škoda tezovitého a scenáristicky přepjatého závěru, byť vlastně film jinak končit ani nemohl. (15.11.2009)

Je to přesně tak, jak napsal Matty; "Koho film neosloví v duchovní / pocitové rovině, neosloví ho vůbec." A jako ateistu mě jen těžko může oslovit něco, co tak urputně a zatvrzele propaguje nadpřirozené schopnosti Boha. Přimět člověka k zamyšlení nad pravým významem víry lze i jinak, než prdnutím přímého přenosu bohoslužby do filmu. Krom hudby vybrané podle mého vkusu tak není o čem mluvit. Leda o neandrtálském páru, který se mnou Lurdy sledoval včera v hradeckém Centrálu. Máte jedinou kliku, že jste filmoví křupani, co opouští sál už při závěrečné stmívačce, jinak bych asi obětoval svou termosku a omlátil vám ji o hlavu. Doufejte, že už tam na sebe nikdy nenarazíme. (11.01.2012)

Nejdřív filmařsky. Ten televizní styl mi časem hodně lezl na nervy. Vlastně se to nijak nelišilo od hraného dokumentu. Také střih je televizní a ubíjející. Velmi podivná je práce s hudbou a zvukem - jednou kontaktní zvuk až příliš hlasitý, jindy (když by byl potřeba) zcela chybí. Hudba vybrána zcela strašidelně. Co se dějové linky týče. V tom pomalém rozvíjení jednoduchého příběhu vynikají povrchnosti postav. Vlastně o těch postavách nic nevíme. A v tom je zakopaný pes. Zde jsou jen nemocní a zdraví. Věřící a ne až tak věřící. Závistivci a snaživci. Pochybovači a hledači pravdy. Zamilovaní a nemilovaní. Osamocení a plní života. To vše by mohlo dát dohromady zajímavý výsledek, ale vše je podáno strašně povrchně. Vojákovi se nejdřív líbí sestřička, potom holka na vozíku. Sestřička zapomíná své povinnosti, a ráda lyžuje. Co víme o hlavní hrdince? Proč sem jela? Z vlastní vůle? Má nějaké příbuzné? A co ta starší paní, co se o dívku na vozíčku stará, když ošetřovatelka stále odchází? Čím ta je nemocná, proč tu je? Nevíme. Celkové vyznění je také takové nijaké, dokonce se zdá, že spíše negativní vůči věřícím, Lurdám a podobným akcím obecně. Jenže v Lurdách se někteří lidé prokazatelně uzdravili. Proč o nich není pořádně řeč? Proč se neříká, jaký měli život oni? Takto mi to přijde příliš jednostranné a povrchní. Navíc Lurdy nerovná se jen nemocní, sestřičky a kněží. Třeba můj nevěřící otec sem jel párkrát jako řidič zájezdního autobusu, a i když je nevěřící, udělalo to na něho dojem. Zkrátka, co člověk, to jiný pohled na Lurdy. Takto okleštěný skoro dokument vlastně nakonec nevypovídá nic o ničem, jen klade otázku, kdo si uzdravení zaslouží, a zda skutečně šlo o uzdravení. Asi nejsilnější je scéna se zpovědí, kdy kněz říká, že i lidé, kteří mohou chodit, mohou žít neplnohodnotný život. (12.11.2013)

Moje názory se neslučujou s názory tohoto filmu, ale to by ještě nemusel být problém, kdyby 90 minut z 96 nevozili Sylvii na vozejčku sem a tam a hovno. Jediný co oceňuju, že tvůrci nepoužili muziku a film je plných přirozených ruchů (původní znění podmínka ! ), který dělají z diváka neviditelného učástníka, tohohle ničeho. Viděno v rámci Challenge tour 2015 jako film číslo 5. (04.04.2015)

Velký lidský sen v poněkud zvláštním komickém účinku o naději, že by se mohl někdy člověk uzdravit, aby nebyl odkázán na své bližní. Je třeba říci, že filmy obvykle tohoto druhu jsou totiž nejen dobrým marketingovým tahem, ale mimořádně zajímavou podívanou, když je obohacena slušným myšlenkovým zázemím. Možná film sliboval více, než mohl splnit, dokonce na řadu otázek příběh hmatatelnou odpověď nedává. Snad je to tak i lepší. Obsazení herečky Sylvie Testud do role Christine je nepochybně přesvědčivé a nečiní si jiných nároků, než obrazně vyjádřit svět lidské bytosti, o tom, jak vážná nemoc už od nepaměti zrodu lidstva zcela jistě ve většině případů dokáže přetvořit celý život. Ostatně vše, co charakterizuje Christine při všech strastech, nejsou katechismy, ale zvídavost, a také pocity nezaviněného zla a snad i výčitek, na které nemůže najít uspokojivé odpovědi. Může snad víra přemoci nepřízeň osudu? Možná ano, protože rituál návštěvy poutního místa Lurd pro dosažení povahy cíle jako takového, může mít z hlediska osobního určitou reálnou motivační hodnotu, očekávající v duchovní terapii náplň lepších dnů a akt naděje. I to je snad důvod, proč byste neměli tento film minout. Závěrečné shrnutí je, že i přes některé drobné vady na kráse filmu musím uznat, že jde skutečně o výjimečně kvalitní film. (19.05.2012)